Čtyřicet akrů a mula aneb Jak udržet menšinovou vládu bělochů

Koncem roku 1864, na sklonku války Severu proti Jihu, se armáda unionistického generála Williama Shermana valila z Atlanty na pobřeží Georgie a nechávala za sebou spálenou zemi. Doprovázelo ji zhruba deset tisíc osvobozených černých otroků, strádajících a hladových mužů i žen, v hadrech, často okradených a znásilňovaných unionistickými vojáky, kteří je měli chránit. Po dobytí přístavu Savannah v Georgii musel Sherman řešit, co si s těmito lidmi počít. A tak v lednu 1865 vydal rozkaz známý jako „čtyřicet akrů a mula“, podle něhož měla být osvobozeným otrokům rozdělena půda, aby ji mohli obdělávat a postavit se na vlastní nohy. Bývalým i dosud neosvobozeným otrokům hroutícího se Jihu dal Shermanův rozkaz obrovskou naději, že po válce budou realizovány plány radikálních abolicionistických politiků tehdejší Republikánské strany na zásadní pozemkovou reformu, v jejímž rámci získají bývalí otroci půdu svých někdejších pánů.

Utichnutím zbraní a vítězstvím Unie na jaře 1865 nastaly ovšem rozporuplné časy. Osvobození otroci získali některá občanská práva. V období zvaném obnova, které skončilo v roce 1877, navíc státům bývalé Konfederace vládly republikánské vlády ustavené pod tlakem Washingtonu, které byly k právům bývalých otroků relativně vstřícné. Černoši byli tehdy zastoupeni v zákonodárných sborech všech jižanských států, a v zastupitelském sboru v Jižní Karolíně dokonce po dva roky tvořili v obou komorách většinu. Řada Afroameričanů zasedla i ve federálním Kongresu.

V jižanských státech také začaly vznikat první veřejné školy, do nichž směli chodit i černošští žáci. „Černoši získali nová práva a možnosti, o něž pak už nikdy – alespoň v zásadním smyslu – nepřišli: rovnost před zákonem a právo vlastnit majetek, provozovat živnost, vykonávat odborné profese, navštěvovat školy a naučit se číst a psát,“ píší v Dějinách Spojených států amerických autoři George Tindall a David Shi.