Sedm zastavení

Když pomineme revoluční měsíc, kdy se pozdější Respekt – pod dobově přímočarým názvem Informační servis – psal a sestavoval v Galerii U Řečických, tak první opravdová redakce pomalu se formujícího časopisu byla v Bolzanově ulici kousek od pražského Hlavního nádraží. Pro novináře není důležité jen to, jak má vybavenou kancelář, ale také – a v bouřlivé době na sklonku roku 1989 to platilo obzvlášť – na jak strategickém místě se jeho redakce nachází. Bolzanka byla z tohoto pohledu umístěna opravdu skvěle. Pokud tedy necháme stranou zdravotní hledisko: dvacet metrů od oken vedla pražská magistrála, už tehdy plná aut s výfuky bez filtrů spáleného benzinu nebo nafty. Ale tento „zádrhel“ tenkrát v redakci plné cigaretového kouře vůbec nikdo neřešil.

Podstatná byla pospolitost a společný zájem na věcech veřejných a toho bylo v redakci spoustu. To nadšení přesahovalo do dalších, nejen geografických, prostorů, zjednodušeně – nebyli jsme žádnou uzavřenou bublinou. Bolzanka byla křižovatkou. V redakci se střetávali „lidé odevšad“. Od čerstvě zvoleného prezidenta přes některé členy vlády, studentské vůdce, vracející se emigranty, undergroundové postavy až po ztracené existence, bezdomovce či právě amnestované vězně toužící po někom vstřícném, komu by mohli popsat své osudy. Bez Bolzanky a její otevřenosti bych asi nebyl dobrým novinářem.

Další štace

Bolzanku nám pronajal pražský revoluční magistrát. V roce 1994 nám noví úředníci neprodloužili smlouvu a my se stěhovali. I nová adresa byla na magistrále a pod redakčními okny v Sokolské projely denně desítky tisíc aut. Redakce Respektu byla uvězněná mezi třemi vytíženými automobilovými pražskými „tepnami“ a v tu dobu kvůli tomu ztratila trochu status místa, kam je dobré zajít. Nehostinnost okolí i přilehlé ulice odradily hodně známých a přátel od zvědavé či společenské návštěvy. Trochu to zachraňovalo neoficiální redakční centrum v restauraci U Havrana, místa vzdáleného od našich kanceláří asi sto metrů, ale přece jen mimo přímý dosah motorů. Tahle hospoda prodchnutá cigaretovou mlhou a pachem spáleného tuku se po určitou dobu stala centrem pro mnoho novinářů, některé politiky, muzikanty, výtvarníky…  ale vydržet se tam dlouho nedalo. Ani v redakci v napůl opuštěném domě to nebyl velký komfort. Kanceláře byly stále vybavené nábytkem, který nám ještě při stěhování do Bolzanky věnovali ze svých přebytků a vyřazených věcí různí dárci. V Sokolské se redakce připojila na rodící se zázrak jménem internet, a monitor počítače se tak stal pro většinu z nás novým a dobrodružným spojením se světem. V prostorách redakce tehdy chyběla jakákoli odpočinková místnost, kde by se dalo na chvíli vypnout – což asi dokresluje náš tehdejší přístup k práci.