Jak vypadá opravdové dobrodružství

Řádit na hřišti a u toho se nejspíš nepřizabít je velkým privilegiem dnešního západního dětství. Dnešní hřiště – tedy více či méně promyšlené a rozmanité prostory na krajích městských parků a mezi ulicemi – jsou odborně navržená, úředně certifikovaná –, a jsou proto bezpečná. Já osobně jsem si v polovině devadesátých let hrál na sídlištním hřišti sestávajícím z: několika betonových skruží o víc než metrovém průměru, nejspíš zbylých ze stavby odpadní infrastruktury, vzdálených od sebe tak, že desetileté tělo mezeru někdy zdárně přeskočilo a někdy ne, a pak to bylo bolestivé; dva metry vysoké betonové zdi do pravého úhlu, určené na kopání s míčem, na kterou bylo možné a lákavé vylézt, ale z nějakého důvodu byla osazená plechovou stříškou, o kterou jsme se při tom vždycky pořezali; houpačky a koule složené z kovových tyčí, které by nejspíš mohly stát i na dnešním dětském hřišti, a pak také z kovových konstrukcí na ručkování a věšení se, na kterých dnešní děti zkoušejí cvičit také.

Dnes na těch místech stojí pětimetrová provazová pyramida, lezecká stěna, pojízdné sedátko na trénování rovnováhy a rotující tyč, na níž je možné zkoumat moc odstředivé síly. Hlavně pyramida působí pro rodiče děsivě, ale čísla hovoří jasně: počty těžkých zranění na dětských hřištích klesají.

Na dnes už nevyhovujícím, a proto neexistujícím hřišti jsme nejspíš trávili hodně času, ale když si mám vzpomenout na dětské hry, skoro všechny vzpomínky se odehrávají jinde. V prostorách, které jsme jako obyvatelé maloměsta na kraji národního parku měli k dispozici: v hustém a relativně divokém lese, v ruinách kravína mezi loukami a v chátrajícím, mezi paneláky trčícím torzu nedostavěného společenského, obchodního a kulturního střediska z konce osmdesátých let.