Kdo za to může

Má pravdu herec, politik a jeden z hybatelů česko-slovenského rozdělení Milan Kňažko, když říká, že jsou dnes vztahy Čechů a Slováků lepší, než bývaly ve společném státě? Není to spíš iluze vytvářená lidmi, kteří jsou stejně jako on pod rozpadem federace podepsaní?

Naše vztahy skutečně nejsou špatné. Slovensko a Česko mezi sebou nevedou žádný větší spor, přátelství trvají, turisté proudí sem a tam. Díky Evropské unii Češi na Slovensku pracují nebo studují, Slováci v Česku ještě výrazněji. Z různých anket vyplývá, že Slováci jsou pro Čechy zdaleka nejoblíbenějšími sousedy. Slováci s oblibou kupují české knihy, chodí na české filmy apod.

Něco však také nenávratně zmizelo – hloubka našeho vztahu. Před rokem 1992, kdy k rozdělení došlo, jsme měli spory, zároveň ale byly obě země mnohem víc propojené, lidé se víc znali a rozuměli si. Dnes znají mladí Češi slovenštinu mnohem méně než jejich rodiče a mnohdy nenacházejí důvod, proč by se měli o Slovensko zajímat. Vzájemné vztahy jsou sice tzv. bezproblémové, velmi často ovšem nejsou žádné – tedy na úrovni konkrétních lidí. Rozdělením zanikl nejen společný prostor, kde docházelo ke vzájemnému kulturnímu obohacování, zanikla i potřeba učit se toleranci a poznání odlišných životních postojů, zkušeností, názorů. Rozdělení přineslo tu zdánlivou výhodu, že už se nemusíme spolu o ničem dohadovat. Naše země se ovšem staly názorově a zkušenostně chudší, ztratily část své identity, výhodu většího životního prostoru.

Dala se však společná republika udržet? Navzdory společně prožitým letům není taková otázka od věci. Před rokem 1918 neměli Češi a Slováci až tak bohatou společnou historii. Sousedili, uměli se domluvit a spoluvytvářeli rakousko-uherskou monarchii, ovšem každý v jiné části. Slováci náleželi k Uhrám, Češi k Rakousku. Společná hranice je po většinu své dvousetpadesátikilometrové délky celkem špatně prostupná, neboť ji s výjimkou okolí Hodonína a Břeclavi tvoří horský masiv. Společný stát vznikl uměle ve snaze osamostatnit se. Umělá byla i idea československého národa, jež měla zastínit fakt, že v nové republice žilo víc Němců než Slováků, ačkoli název je zamlčel. Československo se nakonec stalo úspěšnou značkou, Slováci však myšlenku jednoho národa nepřijali, dlouho usilovali o federaci a pak i o její rozbití.

Bylo by však značně zjednodušené tvrdit, že Československo rozbili právě Slováci. Když v roce 1990 začali usilovat o proměnu do té doby jen formální, komunismem zadušené federace a zdůraznění existence Slovenska jako svébytné součásti společného státu, čeští politici projevili málo ochoty vyjít legitimním požadavkům partnerů vstříc. Tím se Češi podepsali na dalším růstu slovenských nacionalistických tendencí, které vynesly v roce 1992 k moci ty slovenské reprezentanty, s nimiž už se nešlo domluvit. Pokud Češi chtěli federaci udržet, měli ukázat velkorysost. Nejen rychle přistoupit na změnu názvu společné republiky, ale třeba nabídnout i přesun hlavního města do Bratislavy. To by ovšem v Česku znělo jako svatokrádež.

Ani Slováci to však svým partnerům příliš neulehčili. Když se Češi na začátku devadesátých let lekli probuzených sympatií vůči fašistickému Slovenskému štátu, Slováci se je málo snažili přesvědčit, že z toho směru žádné nebezpečí nehrozí. A sami jako by nedokázali pochopit, jak jsou vzpomínky na druhou republiku a na to, co následovalo po ní, za řekou Moravou citlivé.

Vstup do Evropské unie společným vztahům pomohl a stesky po Československu poslal do zapomnění. Nebo ne? Na to si musí odpovědět každý sám.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Marek Švehla