Hledá se státnost
Češi měli pocit, že historicky patří k Evropě, Slováky přivedla jiná situace k originálnímu pojetí státního étosu
„Budeme mít vlastní židličku a hvězdičku,“ prohlašoval začátkem devadesátých let tehdejší slovenský premiér Ján Čarnogurský, když maloval vizi Slovenska jako samostatného státu v Evropské unii. Slovensko mělo mít možnost samostatně na evropské, potažmo mezinárodní scéně prorazit a zanechat vlastní stopu – jinou než československou. Ani Čarnogurský ale nejspíš netušil, jak rychle se Slovensku naskytne příležitost ukázat se. Někdejší slovenský premiér totiž předpokládal, že do Unie vstoupí Slováci a Češi ještě společně v jednom státě – a až poté se měly obě země rozdělit a každá usednout na pomyslnou vlastní stoličku. „Federace je pro Čechy a Slováky loďkou do sjednocené Evropy. Až tam ale přistaneme, každý bude mít svoji vlastní,“ uvedl v roce 1991. Představa společného státu jen jako provizorního uspořádání ale nevzbudila příliš mnoho kladných ohlasů a zahraniční politika při rozdělování Československa nehrála právě nejdůležitější roli. Již o dva roky později ale Slovensko jako čerstvě samostatný stát nacházející se na evropské periferii nevyhnutelně stálo před zásadní otázkou, jak bude schopné možnosti vlastní stoličky využít. A to v prostředí, které moc nerozumělo důvodům, kvůli nimž se stát směřující do Bruselu musí rozdělit.
Vlastní značka
„Občas je mi líto západních státníků, když vidím, s jakými nesnázemi poslouchají zapálené proslovy politiků z naší části Evropy,“ psal v roce 1994 Václav Havel do amerického magazínu Foreign Affairs. „Poláci se pořád vracejí…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu