1990–1992: Jak jsme se rozpadali

„Musíme si uvědomit, že české království bylo v Evropě v jistém smyslu unikátním útvarem,“ odpověděl před lety Petr Pithart v knize Jak praskaly švy na otázku, proč Češi před rozpadem federace preferovali unitární, tedy jednotný stát. „Jednak tu byly po tisíc let prakticky téměř neměnné hranice, jednak tu byla ta naprosto jednoznačně centrální pozice metropole. Čechy jsou země, kde se hlavní město nikdy nikam nestěhovalo. Cokoli jiného než unitární stát a pražský centralismus je mimo naši představu.“

Slova prvního českého premiéra, přímého aktéra rozdělení a znalce československé historie vysvětlují, s jakými pocity vstupovala do dramatických let 1990–1992 a dění kolem soužití se svými bratry Slováky česká veřejnost. Po listopadové revoluci si málokdo připouštěl, že by mohlo dojít na otázku rozpadu společného státu. Končilo otroctví komunismu a před Čechy i Slováky se otevírala svobodná a – jak všichni doufali – prosperující budoucnost. Česko, české národní zájmy, státnost, vztahy navenek – to vše se krylo s prostorem zvaným Československo. Kdo vlastně znal českou vlajku?

Český postoj měl i své praktické důvody spojené s tím, jak se na začátku devadesátých let žilo. Češi společnému státu dominovali. Jejich počet byl dvakrát vyšší. Měli hlavní město a leželi v západní polovině státu, tedy té, kde se v té době očekávalo rychlejší napojení na západní Evropu. Na jejich území sídlily všechny federální instituce, kde pracovalo mnohem víc zaměstnanců české národnosti…