Žena, kterou každý milovati musí

Tři slova, která si jednoho červnového dne roku 1877 poznamenal do deníku sedmadvacetiletý doktor filozofie Tomáš Masaryk, zdaleka nevystihovala, jak osudovou událost toho dne prožil. „Garyk, z okna,“ stojí trochu krypticky v zápise. Masaryk tehdy ještě nevěděl, jak se správně píše jméno, které si zanedlouho přidá k vlastnímu – a zcela jistě si neuvědomoval, že důsledky setkání jednou přepíšou běh českých dějin. Co naopak správně vytušil, byla skutečnost, že právě prožil osudové setkání, které změní jeho život.

U okna ve třetím patře penzionu rodiny Goeringů v Lipsku, kde už necelý rok bydlel, Masaryk rozechvěle vyhlížel příjezd mladé Američanky, která v domě byla ubytovaná deset let předtím během studií na zdejší vyhlášené konzervatoři. Sen o dráze klavíristky talentované Charlottě Garrigue překazilo ochromení ruky způsobené přílišným cvičením a teď po letech života doma na předměstí New Yorku ji to táhlo zpět do Evropy. Masaryk Charlottu vyhlížel rozechvěle proto, že se s ní sice do té doby nikdy nesetkal, ale mnohé o ní slyšel od svých domácích.

Vyprávěli mu o dívce z výjimečné rodiny, která měla z otcovy strany kořeny v jižní Francii a posléze v Dánsku, kam protestantský rod utekl v 17. století před náboženským pronásledováním. Z matčiny strany se Charlottin…