Už mě dlouho nevynášeli

„Divná holka pro mě nebyla tématem, ale prostředkem, jak sdělit to, co sdělit chci,“ říká spisovatelka Lucie Faulerová na občasnou výtku (spíše mužských recenzentů), že se její debut Lapači prachu, nominovaný v roce 2018 na Magnesii Literu a Cenu Jiřího Ortena, i nyní vydaná Smrtholka hemží „divnoženami“.

Kde se ve vašich knihách ty „divné holky“ berou?

Divnost mě baví a podle mě lze jejím prostřednictvím mnohdy ukázat něco, co by v „normě“ nebylo vidět. Setkala jsem se už s názorem, že si můžu uškodit, protože mě to zaškatulkovává coby spisovatelku, která píše o rozbitých a něčím vymknutých bytostech. Já o tom ale takhle nepřemýšlím: hlavní hrdinky obou knih, Anna a Marie, pro mě byly ideálním prostředkem, jak sdělit to, co sdělit chci.

Co přesně jste chtěla sdělit?

To bych interpretovala a ke všemu výrazně zjednodušila vlastní tvorbu, do toho se mi tedy nechce… Bavilo mě jít na to přes tu divnost, protože si zároveň myslím, že obě hlavní hrdinky takové nejsou samoúčelně, na efekt, ale že jejich divnost má v příběhu i samotném způsobu vyprávění funkci. Což je věc, která se s tím váže – specifičnost té které vypravěčky mi zároveň nabídla celý rejstřík dějových, ale i jazykových a formálních nápadů a prvků, které jsem rozvíjela a zapracovávala. Pak z toho vznikne komplexní organická věc, kdy se pro mě všechny složky – téma, příběh, charakter hlavní postavy a způsob vyprávění – stanou…