Třeba nám to nakonec prospěje

V Oxfordu zkoumá komplexní systémy a existenční hrozby lidstva. Poslední půlrok řeší prognózování koronaviru, v první vlně radil v Česku s chytrou karanténou. Leccos tu podle Jana Kulveita šlo udělat lépe, ale v kontextu opravdových existenčních hrozeb zas o tolik nejde: „Budoucí rizika jsou větší. Pokud koronavirus přispěje k tomu, že je nebudeme ignorovat, tak je to pozitivum.“

Jak vy jako vědec z Institutu pro budoucnost lidstva vidíte budoucnost lidstva?

Potenciálně jako úžasnou. Pokud budeme rozumní a vyřešíme některé problémy, tak jsme jako lidstvo vlastně teprve na začátku. Je ale jasné, že už v tomto století na nás čekají velké výzvy a rizika. Takže je tu samozřejmě i potenciál skončit špatně.

Čemu říkáte skončit špatně?

V institutu se zabýváme hrozbami, kterým říkáme existenční – dokážou lidstvo zahubit nebo nadobro zlikvidovat jeho potenciál. Je třeba rozlišovat, zda něco zahubí 99 procent lidí, nebo 100 procent lidí. To je velký rozdíl, i když to tak nevypadá. V prvním případě může jít o globální katastrofu, z níž se ale po určité historické etapě temna snad dokážeme vzpamatovat. Existenční riziko je úplný konec, kdy by přišlo vniveč vše, co nám po sobě zanechali naši předkové, i vše, co máme před sebou.

Co je tedy skutečným existenčním rizikem? Jaderné zbraně?

Ty také, ale odhadujeme, že to bude hlavně umělá inteligence, biotechnologie,…