Jak ochladit město

Na Malinovského náměstí v centru Brna je tramvajová zastávka a u ní obvyklý přístřešek. Na něm není nic zvláštního: železná konstrukce, tři prosklené stěny, skleněná střecha, jednoduchá lavička, panel na reklamu. V parném létě ale čekající člověk rychle pochopí, že jednoduše a docela i elegantně vyhlížející součást městského mobiliáře má jeden velký nedostatek. Prosklená střecha sice chrání před deštěm, ale naprosto ne před slunečním svitem a zastávka neposkytuje v parném horku žádnou ochranu.

I proto se vedení města předloni rozhodlo rozjet jeden zkušební projekt. Na stejné náměstí umístilo jinou konstrukci: asi dvakrát větší, dřevěnou. Také měla tři vyplněné stěny a jednu volnou, kudy se vstupovalo dovnitř. Na zemi byla dřevěná podlaha a na ní lavice k sezení. Dřevěná střecha pobitá plechem měla tvar trychtýře tak, aby zachycovala dešťovou vodu. Tu sváděla do nádrže, odkud se systémem kapkové závlahy rozváděla do truhlíků s rostlinami zavěšenými v několika řadách nad sebou na jedné ze stěn, kde tvořily zelenou výplň.

Šlo o projekt firmy Next Institute na zachycení dešťové vody. „Zeleň umístěná na konstrukci a v biofiltru ochlazuje své okolí, produkuje kyslík a zachycuje nečistoty. K ochlazení mikroklimatu přispívá také odpařování vody z biofiltru,“ píše se v propagačním textu projektu. Brněnská radnice tehdy zvažovala, že pokud se zkouška vydaří (věc zachytí vodu, udrží rostliny živé a bude dávat chodcům možnost odpočinout si ve stínu), nakoupí několik takových buněk a v rámci ochlazování ulic je rozmístí i jinde ve městě.

Projekt během experimentu zachytil a využil 2600 litrů vody. V Next Institute také spočítali, že na celém Malinovského náměstí by se dalo během stejné doby sebrat 160 tisíc litrů dešťové vody a použít ji na závlahu městské zeleně. Už loni však Brno nenašlo pro funkční chladivý přístřešek volné místo. „Sběr dešťové vody byl úspěšný a celé to mělo dobrý potenciál. Památkáři ale usoudili, že taková věc na náměstí nepatří, a nedali jí kladné stanovisko,“ říká bývalý náměstek primátora Martin Ander. Letos nové vedení města postavilo přístřešek u vchodu do areálu výstaviště, s nákupem dalších kusů se nepočítá.

Bohatství z nebe

Brněnskému odpočinkovému altánu, sběrači dešťové vody a prostoru pro vysazení rostlin v jednom se dá jistě leccos vytknout (někomu překáží, všem se asi nelíbí a pořízení něco stojí), to však nemění nic na tom, že města nějaká řešení výrazného oteplování potřebují. Konkrétně Brno vykazuje v posledních letech 29–30 letních dní, kdy teploměr přesáhne 30 stupňů. V Praze to bylo jen o málo méně – v roce 2019 devatenáct dní, v roce 2018 to bylo 22 dní. Debaty o tom, že je už konečně třeba města zchladit, patří k tradičnímu koloritu letních měsíců a radnice už umějí nabídnout seznamy „opatření“, která pro zmírnění horka připravují. Obvykle také dávají smysl.

Vidět je to i v Praze: potok Rokytka byl v periferním Hloubětíně odveden z vybetonovaného koryta a vrácen zpět do přirozeného meandrujícího koryta s možností rozlivu do okolní louky. O kus dál po toku Rokytky ve Vysočanech vytvořilo město malý rybník Zahrádky, který se stal součástí stejnojmenného parku. Nový městský rybník vznikl také v Motole vedle rušné městské výpadovky na Plzeň a na řadě dalších míst. V dříve průmyslových Holešovicích, kde není mnoho zeleně, pomáhá město vysazovat stromy ve vnitroblocích. Na svahu strahovského kopce na Smíchově postavilo město pítko, u něhož se chodci mohou v horku osvěžit. V nových bytových domech v Libni mají být rostlinami porostlé střechy. V okrajových Běchovicích nebo Kunraticích město vysazuje les.

„Nemáme jeden recept, vždy půjde o soubor drobných opatření,“ komentuje podobné projekty náměstek primátora Petr Hlubuček (STAN). Podle měření zvyšují rozpálené plochy teplotu ve městech o tři stupně, což zejména při teplotách přes 30 stupňů může rozhodovat o tom, zda budou lidé v takovém prostředí trávit léto, nebo odjedou pryč. Mnozí experti ale upozorňují, že vedle desítek či stovek drobných projektů na vracení vody a stínu do městské krajiny bude třeba výrazně měnit podobu ulic a sídlišť a nové čtvrti budovat jinak.

Jedna z inspirací přichází například z kodaňského sídliště Østerbro, které nese označení klimaticky pružná čtvrť a platí za nejzelenější oblast vnitřní části Kodaně. Jedním z hlavních cílů stavebních úprav je zachytit dešťovou vodu, nenechat ji odtéct do kanálů, ale udržet ji u vysazené vegetace.

Mezi činžovními domy Østerbra byly proto vykopány jakési tůně, do nichž se voda zachycuje a drží se v nich. Díky tomu uvnitř roste poměrně bujná vegetace. Okraje tůní tvoří chodníky, někde jsou nad tůněmi natažené úzké mosty, kudy obyvatelé chodí domů. Na vydlážděné ploše jsou stínidla, která zároveň slouží jako velké trychtýře. Ty také zachycují dešťovou vodu a odvádějí ji do zásobníků na další zalévání. Další část plochy sídliště je osázená stromy tak hustě, že tvoří jakýsi hájek. Jinde je tráva, místa na posezení nebo dětská hřiště.