Třeba nikam neodejdou

Silnice se klikatí v nadmořské výšce dvou až čtyř tisíc metrů po prudkých svazích a náhorních plošinách. Jízda serpentinami je pro žaludky cestujících tak náročná, že se v autobusech drží odér zaschlých zvratků z cest minulých. Z nejbližšího města trvá cesta do Sekoty za dobrých podmínek šest hodin. Zde, v tomto městečku v severní Etiopii, na periferii planety Země, v místě, které se nedostalo ani do Lonely Planet, žije už 20 let francouzský agronom Jonathan McKee.

Původně do Sekoty přišel za výzkumem ke své doktorské práci. Studoval zdejší bylinky a jejich využití v tradiční medicíně, a nakonec se v dechberoucí horské krajině usadil. Naučil se plynně zdejší jazyk, amharštinu, vzal si místní ženu a nechal se pokřtít v ortodoxním křesťanském kostele. A především založil firmu, která z místních bylin vyrábí vonné tyčinky a oleje.

Během těch 20 let se jeho etiopský domov dramaticky mění vlivem rychlého nárůstu počtu obyvatel a nových silnic. Kde stálo jen pár chýší, tam je dnes osada. Z osad vyrostly vesnice. Z vesnic malá města. A z maloměsta Sekota se stala regulérní okresní metropole. „V posledních pěti letech přibyly několikapatrové budovy i bankomat,“ vypráví Jonathan. Podobně jako sídla a doprava se na severu Etiopie změnilo i počasí.

„Bylo vždycky nevyzpytatelné, v posledních letech…