Cesta z pasti

Naše krajina už nedokáže zadržet vodu a místy se v ní vlastně ani moc nedá žít: mnohde ji tvoří nekonečné, sluncem rozpálené lány polí, potoky spoutané v betonových korytech, řeky, které nemají vodu a nesmějí meandrovat. Žijete na venkově – a přesto, chcete-li do přírody, nemáte kam jít. Změní se nakonec Česko v druhou Saharu? Ekolog David Pithart se tomu snaží zabránit, k velkému optimismu však důvod nenachází.

Už od Rakouska-Uherska se snažíme odstranit vodu z krajiny. Proč to vlastně lidé dělají?

Nedocházelo k tomu jen v českých zemích. V Anglii jsem viděl na BBC pořad o tom, co se dělo v anglické krajině v padesátých letech, a bylo to v podstatě totéž. Vysvětlovali své počínání obavou, aby už nikdy nenastal hlad. Zúrodňovali půdu, intenzifikovali zemědělství, používali umělá hnojiva, meliorovali pastviny. K tomu všemu patří i zatočit s vodním tokem, který se prostě moc klikatí; nějak ho narovnat, aby traktor neměl kolem sebe zamokřenou půdu a úrodě nehrozilo zaplavení. Pokud bylo potřeba získat ornou půdu v nivě u řeky, řeka se zregulovala, spoutala do rovného koryta.

Nebylo to v Československu v padesátých letech přece jen horší?

Připojila se k tomu brutalita komunistického režimu, taková určitá zběsilost: zničit sedlácký stav a přetvořit krajinu směrem k industriálnímu modelu. Když se u nás v šedesátých a sedmdesátých letech meliorovalo, dělalo se to často jen proto, aby se splnil plán…