Speciál Klima: Země už je unavená

Týdeník Respekt vydal v digitální podobě velký speciál KLIMA s 31 texty o výzvách spojených se záchranou planety. Jako upoutávku odemykáme následující text:

„Někdy si říkám, že kdybych dostal na výběr, abych napsal skladbu buď pro housle, nebo pro ledovec, vybral bych si ledovec,“ prohlásil před třemi lety skladatel Matthew Burtner v rozhovoru na serveru Gizmodo, který se věnuje technologiím, vědě a designu. „Lidem leží na srdci globální oteplování, vymírající živočišné druhy i stoupající hladina oceánů – a pokud chci jako umělec vytvořit něco, co má dopad, musím pracovat s tím, na čem lidem záleží,“ vysvětloval svou volbu.

Pro devětačtyřicetiletého Burtnera to nebylo nahodilé téma, pochází z Aljašky, kde po celý život úbytek ledovců pozoroval. A proto se z nich na svém loňském albu Glacier Music – Ecoacoustics of Glaciers rozhodl učinit hlavní hudební nástroj. Posluchač tu slyší skladby kombinující nahrávky zachycené přímo v terénu s klasickými nástroji hrajícími podle notového záznamu. Praskající led a housle, křupající sníh a zvonkohru – ale všudypřítomné tu je neustálé zurčení vody způsobené táním coby permanentní memento mizení a nevratné změny.

Burtner není zdaleka jediný skladatel, jemuž motivy tzv. environmentálního žalu vstupují do tvorby a stávají se tím hlavním tématem. V klasické hudbě může být dalším dobrým příkladem Ludovico Einaudi hrající svou kompozici na klavír na popud Greenpeace přímo před pukajícími ledovci na plovoucím pontonu v Severním ledovém oceánu, ale třeba i český skladatel Miroslav Srnka a jeho skladba Overheating. Téma zasahuje také experimentální elektroniku, rock a hitparádový pop Billie Eilish, Lany del Rey nebo kapely The 1975: do všech žánrů pronikají úzkosti spojené s globálním oteplováním. Ať už v podobě apokalyptických výjevů hořících měst a umírajících zvířat, či naopak s burcujícím poselstvím, které nese naději. Podobně jako jaderná hrozba a napětí studené války pronikalo do hudební produkce sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, dnes je tématem číslo jedna právě klima.

Někteří tvůrci chtějí dát slovo přírodě a nechávají ji jako Burtner promlouvat přímo k posluchači, jiní mluví o obavách a pocitech bezmoci, jež předchozí generace neznaly. Žijeme v období antropocénu, kdy zásadní planetární změny způsobuje lidská činnost. Nejenže jsme příčinou globálního oteplování a ekologických katastrof, ještě ke všemu to o sobě dobře víme. S tímto vědomím už bude muset lidstvo žít navždy. To je samo o sobě velká psychická nálož, při níž může hudba nejen ulevit, ale také pomoci nacházet nové cesty a způsoby myšlení.

Metafory vody a ohně

Hudba je emocionální pamětí a máloco ovlivňuje lidské nálady tak spolehlivě jako počasí. Toho jsou si ostatně vědomi tvůrci playlistů na streamovacích službách, kteří vytvářejí posluchačsky velmi úspěšné mixy písní pro každé roční období, pro počasí pošmourné i slunečné. Paul Williams z katedry meteorologie Univerzity v Readingu podnikl před pěti lety pozoruhodný výzkum. Pustil se do analýzy hudebních děl z hlediska toho, jak tematizují počasí. Počínaje padesátými lety 20. století vybral 25 kusů hudby klasické a téměř 800 populárních písní, jimiž nějakým způsobem – dominantně v textech – prostupují meteorologické jevy, a všímal si souvislostí s teplotními záznamy.

Jen pro ilustraci: George Harrison napsal hit Here Comes the Sun po obchodní schůzce na počátku dubna roku 1969 a podle dostupných údajů šlo o první slunečný den po nadprůměrně chladném březnu toho roku. Píseň byla vyjádřením úlevy po vleklé zimě, jak se v ní zpívá a Harrison ji tak popisoval i v rozhovorech. Celkové vyznění podtrhuje fakt, že duben 1969 byl v Británii rekordně slunečný: stanice v Greenwichi ten měsíc zaznamenala 189 hodin slunečního svitu, což byla hodnota překonaná až v roce 1984.

Z Williamsova zkoumání vyplývá i to, že písně z let padesátých a šedesátých nesly častější zmínky o ničivých hurikánech než songy z let sedmdesátých a osmdesátých – což odpovídá záznamům. „Podobně jako můžeme získat klimatologické záznamy o teplotě z ledovcového jádra, zdá se, že jistý druh informací o klimatu je i v hudbě,“ říká Williams. Jde o pozoruhodný druh korelace, kdy klima takřka bezděčně, ovšem zcela pochopitelně působí na populární kulturu. I příklady z loňského roku ukazují, že jde o stále frekventovanější téma. Bývá zpracováváno symbolicky i angažovaně a pouští se do něj čím dál víc i kapely a umělci, kteří dlouho zůstávali apolitičtí.

Zpěvák americké rockové kapely The National Matt Berninger býval mistr ve zkoumání svých úzkostí, zpovídání se ze zlozvyků a popisování stavů zmatení. Na loňském osmém albu I Am Easy to Find ovšem i The National opouštějí vnitřní svět a zajímají se o stav toho skutečného. „Ať už jsi ryba, plevel nebo vrabec, Země už je unavená a tvůj čas vypršel,“ deklamuje ženský sbor v meditativní skladbě Not in Kansas a Berninger k tomu v rozhovoru pro server NPR poznamenává: „Nechápu, že o tom nemluví všichni umělci – o sexismu, rasismu, globálním oteplování, korupci. Dnes se už nedokážu věnovat písni, pokud se něčeho z toho netýká. Umění má odpovědnost, musí se pokoušet osvítit, ne jen pobavit.“

Klimatická změna provokuje zejména metafory vody a ohně. Písničkářka Weyes Blood vidí stoupající hladiny oceánů, Lana Del Rey v singlu The Greatest zase zpívá o vysokých teplotách a Los Angeles ve šlehajících plamenech. Pět let stará burcují píseň 4 Degrees od zpěvačky Anohni přímo pojednává o oněch čtyřech stupních, o něž by se mohla vlivem skleníkových plynů zvednout teplota do konce tohoto století a zapříčinit tak vyhynutí šestiny živočišných druhů. Sugestivní text líčí kruté výjevy: „Chci slyšet psy výt kvůli vodě. Chci vidět ryby plavat v mořích břichem nahoru. Všechny lemury a malá stvoření, chci je vidět hořet. Jsou to jen čtyři stupně.“

Hudba ale nešíří pouze truchlivé obrazy zkázy, vytváří i šance a povzbuzuje odhodlání. Jedním z nejsilnějších momentů loňské festivalové sezony se stalo vystoupení britské kapely The 1975 na festivalu v Readingu. Hlavní hvězdy večera tu před stotisícovým davem v přestávce mezi svým hlavním setem a přídavkem pustily společnou skladbu, kterou natočily s Gretou Thunberg. Jde jen o mluvené slovo podmalované nenápadnou hudbou, ovšem téměř každá z vět tu strhávala burácející potlesk. A když Thunberg ze záznamu říká „Už nemůžeme zachránit svět tím, že budeme hrát podle pravidel, to pravidla se musí změnit“, aplaus nabere na síle jako u nejchytlavějšího refrénu poprockové kapely. Onen moment tu dává obřímu davu procítit, že v této situaci jsme všichni společně, což je schopnost, která se hudbě daří nejlépe: přivést lidi dohromady.

Naprosto živá

Současná vlna hudby vyprovokovaná vlnou environmentálního žalu přináší i nebývalé množství love songů věnovaných přírodě a planetě. Není proto náhodou, že se do tvorby pouštějí autoři, kteří vidí změny na vlastní oči. Již od útlých let, kdy se učil hrát na saxofon, bylo pro zmíněného Matthewa Burtnera vyrůstajícího v malých aljašských vesničkách běžné, že si svůj nástroj brával ven. Cvičil přímo v krajině a zvuky přírody bral jako součást hudby.

Ubývání ledovců si všímal už jako dítě počátkem osmdesátých let, ale do očí ho to praštilo, když se vrátil domů po studiích na univerzitě. Od té doby monitoruje zvuk mizejících ledovců a neúnavně vyráží do terénu s mikrofony. V roce 2015 si u něj pro účely globální konference GLACIER věnované ochraně Arktidy objednal skladbu prezident Barack Obama. Výsledkem je Sound Cast of Matanuska Glacier, která figuruje na loňském „ledovcovém“ albu. Burtner si tu hraje s různými přístupy: zachycuje skutečné zvuky, ty pak kombinuje s hudbou, již píše do not.

Ve skladbě Syntax of Snow nechává muzikanty hrát jednou rukou na zvonkohru a druhou mačkat sníh. Skladba Threnody (Sikuigvik) byla zase natočena na území 23 tisíc let starého ledovcového pole a Burtner tu chytá zvuky pradávného vzduchu, který se uvolňuje z dutin ledovce při jeho tání. Zachycená data z různých procesů, které v ledovcích probíhají, pak doma převádí do slyšitelného spektra a vše se probouzí: „Ta věc je naprosto živá – je to symfonie svého druhu. Naprosto neuvěřitelná.“

Burtnerovými spolupracovníky jsou dnes jak muzikanti, tak vědci – a stejně tak je jeho hudba kromě dokumentární přesnosti plná obrovských emocí pramenících z nevratných změn, které se lidstvu odehrávají před očima. Několik disciplín se tu setkává nad jedním jevem. I proto Burtner často dostává otázku, jakou roli může hudba v době klimatické krize sehrát. „Může hudba zastavit vymírání druhů a globální oteplování? Ne, to opravdu ne,“ říká skladatel v krátkém medailonu televizního zpravodajství PBS NewsHour. „Ale může být využita ve společném snažení, které dohromady spojí vědu, politiku a umění. A to už by změnu přinést mohlo.“