Umíme toho hodně, a nestačí to

Pobřeží Severního moře koncem zimy je mlhavé, deštivé, plné racků, pasoucích se ovcí a – čvachtání. Na nekonečné zelené trávníky padá voda z nebe a podmáčí je voda zespodu. Stovky kilometrů dlouhý pás nejisté a rozbahněné půdy leží pod úrovní mořské hladiny nebo jen těsně nad ní. Vždy ale v dosahu mořské vody, ať už klidné, či mohutně vzdouvané při častých bouřích. Lidé tu s ní žijí stovky let a za tu dobu se jí naučili bránit. Zdejší pobřeží je dlouhá čára valů, hrází, udržovaných dun, mokřadů a bahnitých plání. Ty brání mořským vlnám vzít si zpátky to, co na nich lidé v minulosti vybojovali.

Teď se stovky let známé zákonitosti pobřežního života mění. Oteplování klimatu začne rychle zvedat hladinu moře. Severní moře je od nepaměti bouřlivé a klimatická změna z něho udělá ještě výbušnějšího a těžšího protivníka. Řeky, které do Severního moře přitékají z vnitrozemí, se začnou chovat nevyzpytatelně. To, co obyvatelé severoevropské nížiny dokážou dnes, a to, že své umění žít se všudypřítomnou vodou stále vylepšují, je výjimečné. Ale chtějí-li zůstat ve svých domovech i v budoucnu, nebude jim to stačit.

Tak to prostě je

Milionový Rotterdam, největší evropský přístav, nabízí zájemcům o nizozemské umění krotit vodu dvě pozoruhodnosti. Tou nápadnější je technický div Maeslantkering, ohromná protipovodňová vrata nedaleko ústí řeky Mázy. Jasně bílý stroj, který při bouřích brání vnitrozemí před záplavou, aspiruje na titul největší člověkem sestrojené pohyblivé…