Z vymáhání dluhů se stal superbyznys. Přišel čas zastat se dlužníků.
Když Barbora Marešová zaslechla melodii poštovského panáčka, vyšla na silnici před dům a pošťačka jí předala dopis s pruhem. Mají to už jako zaběhaný rituál: Marešovi mají malou farmu na samotě u Loun a o zemědělské agendě komunikují s úřady docela často. Tentokrát však byla na obálce místo známých adres hlavička exekutora Kamila Košiny. Překvapená matka tří dětí proto dopis otevřela rovnou na místě a zběžná četba ji přibila k zemi. „Návrh na nařízení exekuce pro 10,00 Kč,“ stálo v dopise. Desetikorunu po ní chtěl Dopravní podnik města Ústí nad Labem, věc svěřil najatému advokátovi a ten zase exekutorovi. Výsledek: Marešová měla do 15 dnů poslat na exekutorův účet 11 904 korun. Když se opozdí, bude platit ještě víc, bezmála 17 tisíc.
„To je nějaká hloupost,“ táhlo ženě hlavou. Na přelomu tisíciletí ji sice revizor skutečně několikrát přistihl v městském autobuse bez lístku, ale pokuty dávno zaplatila. Protože Marešová patří k lidem, kteří si „papíry“ ještě po letech nechávají v šuplíku, mohla rozložit na stole výpisy z účtu vedle pokut. Po chvilce porovnávání čísel ji čekalo nemilé překvapení. Opravdu našla to, co stálo v exekučním návrhu. Měla dopravnímu podniku zaplatit 810 korun, poslala však jen osm stovek. Přirážku za jízdu načerno zaplatila, na desetikorunu, kterou jí revizor přičetl za jízdné, zapomněla. Následujících sedm let se nic nedělo, nikdo ji na opomenutí neupozornil. Teď…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
