Rozhodly regiony, i když každý jinak

Dobře známe příběhy listopadu z velkých měst. Co předurčilo to, jak se budou chovat lidé v menších městech mimo hlavní dění?

Musíme mluvit už o konci komunistické vlády. Situace v Praze byla samozřejmě o dost jiná než ve zbytku republiky. V Praze je jednak vysoký počet lidí dobře informovaných a lépe situovaných a především je tam mnohem větší anonymita, je to město, v němž, když chcete, tak se schováte. To už bylo méně možné v krajských městech a vyloučeno ve městech okresního formátu, jako byly například Strakonice, Klatovy, Domažlice. V těchto komunitách i v osmdesátých letech platilo pravidlo „co tomu řeknou lidi, nesmíš vyčuhovat“. Jednak byly pod větším tlakem komunistických orgánů a taky hrál roli sebetlak společnosti a to, že není kam utéct, že jste pořád na očích. Takže podmínky pro opoziční činnost tam byly výrazně snížené proti Praze nebo Brnu. I v regionech máme chartisty, ale jde o jednotky. V celém Jihočeském kraji bylo osmnáct chartistů, v celém okrese Strakonice byli dva. V Plzeňském kraji jich bylo víc, padesát až šedesát lidí, ale většina byla v Plzni nebo Karlových Varech, tedy ve větších městech.

A lišily se ty jednotky chartistů od těch pražských či brněnských či z větších měst?

Když jste v Praze podepsala Chartu, neslo to s sebou často i nějakou politickou aktivitu, chodit na demonstrace, rozmnožovat a číst samizdat, občas nějaké bytové semináře, občas vás zavřeli nebo stíhali. V…