Přijetí údělu
Můj otec Milan Šimečka měl životem vyhrazeno jen deset měsíců svobody po listopadu 1989 a já průběžně přemýšlím, co ho vedlo k tomu, jak s nimi naložil
Otec se ocitl v pasti, kterou si sám svým životem nastavil, když přijal roli – ať už jako komunista, nebo disident – aktivního účastníka československých poválečných dějin.
Bylo úterý 21. listopadu 1989, v Bratislavě už třetím dnem přibývalo protestujících lidí a první masová demonstrace byla ohlášena na středu. Ale můj otec seděl doma.
Našel jsem ho v kuchyni, jak vaří večeři a poslouchá zprávy rakouského rozhlasu. „Venku padá režim,“ řekl jsem, „a tebe, který jsi o zákonitosti jeho pádu léta psal, to najednou nezajímá?“ Kouknul se na mě přes rameno a olízl vařečku: „Chlapče,“ tak mi říkal, když něco myslel velmi vážně, „davy nejsou pro mě a revoluce také ne.“
Třicet let si průběžně kladu otázku, jak to tehdy myslel a jak prožíval těch deset měsíců svobody – jediných ve svém dospělém životě –, které mu zbývaly do smrti v září roku 1990. Dnes jsem v jeho tehdejším věku, což mi pomáhá lépe ho pochopit, jistotu však mít nikdy nebudu.
Otec byl v Československu opravdu jeden z mála, ne-li jediný intelektuál, který důsledně trval na tom, že komunistický režim je v soutěži se západní demokracií ideologicky i ekonomicky vyčerpán, a proto musí padnout. Předpokládal však, že komunisté se k témuž poznání doberou také a budou se chtít s disidenty domluvit na proměně systému po vzoru Sovětského svazu za Gorbačova nebo po vzoru kulatých stolů v Polsku či v Maďarsku.
Představuji si, že se na tato jednání těšil: sedět za kulatým stolem a dívat se do očí vyděšeným vládcům,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu