Jak se kalila revoluce

sobota 18. listopadu

Účastníci protestů z předchozího dne se probudili do jakési kocoviny, ze které bylo třeba najít co nejrychleji cestu ven. Studenti z Národní třídy nevstávali jen s modřinami a boulemi po policejních pendrecích, ale také s pocitem křivdy z násilí, které proti nim moc použila a které do té doby většina z nich nezažila.

Už v pátek večer se mnozí účastníci demonstrace domlouvali, že je potřeba něco udělat. Hned v sobotu dopoledne se tedy studenti začali svolávat ke srazům, kde chtěli včerejšek probrat a rozhodnout o dalších krocích. Setkání jedné významné skupiny proběhlo v deset hodin na DAMU, kde studenti (například Martin Mejstřík, Pavel Lagner, Michal Dočekal) působili obzvlášť odhodlaně, už krátce před 17. listopadem se pokoušeli zrušit školní SSM. V sobotu přišlo několik desítek lidí z různých škol, vzrušeně si vyprávěli o zážitku z předchozího večera a podle pamětníků poprvé padl požadavek studentské stávky. „My z organizace Nezávislých studentů jsme se zavázali, že na fakultách půjdeme do stávky a pokusíme se k tomu strhnout i ostatní studenty. Výsledek jsem ale viděl značně skepticky,“ vzpomíná v knize Studenti psali revoluci tehdejší posluchač ČVUT Martin Benda.

Na DAMU přišlo i několik herců. Během dopoledne někdo ze studentů přinesl návrh letáku s výzvou ke stávce. Pak všichni dohromady leták upravili do konečné podoby, dohodli jeho vytištění (to slíbil zařídit Jiří Dienstbier ml.) a rozešli se.

Někteří studenti se scházeli přímo na Národní třídě a i tam podle pamětníků podpořili rozhodnutí, že je třeba vstoupit do stávky. Někteří obvolávali své známé z univerzit, další se rozjeli na vysokoškolské koleje, aby zprávu o stávce rozšířili tam.

Ve dvě hodiny odpoledne se studenti sešli v Realistickém divadle, kam přišli i herci z jiných divadel. Všichni si vyjasňovali situaci a názory na ni. Četla se svědectví z Národní třídy a byla sjednaná dohoda na společném postupu. Herci měli podpořit týdenní stávku studentů, přidat se k ní a poskytnout divadla k veřejné diskusi. Jeden ze studentů DAMU také přečetl prohlášení, které už obsahovalo výzvu k hodinové generální stávce na 27. listopadu. Další podobné setkání se odehrálo ve studentském divadle DISK.

Na postupu se domlouvali i další lidé. Michael Kocáb a Michal Horáček měli už od léta spolek, kterému říkali Most a jehož ideou bylo navázání rozhovorů mezi komunisty a opozicí. Teď k tomu byla ideální příležitost. V sobotu ráno udělali věc, která by zřejmě nikoho z opozice nenapadla – pomocí svých známostí navštívili předsedu vlády Ladislava Adamce a nabídli se zprostředkovat setkání s opozicí. Odpoledne pak k Adamcovi dorazila dvojice studentek žurnalistiky, Věra Krincvajová a Klára Pospíšilová, a popsaly mu události na Národní třídě. Adamec si podle obou studentek nechal drama převyprávět a poznamenal, že dostal od svých podřízených jiné informace.

Už dopoledne se sešli také mluvčí Charty 77 v bytě Dany Němcové, aby zformulovali stanovisko Charty k aktuální situaci. V něm vyzvali, aby odstoupili reprezentanti státu odpovědní za zbití studentů a aby byl zahájen celospolečenský dialog. S tímto prohlášením zajel Alexandr Vondra na zmíněné jednání do Realistického divadla.

Ke studentské stávce už se postupně připojovala další divadla. Už ten večer některá nehrála a dala prostor k svědectvím a diskusi.

V sobotu večer rovněž disident Petr Uhl telefonoval do rozhlasové stanice Svobodná Evropa zprávu, kterou dostal během dne. Podle ní při brutálním policejním zásahu na Národní třídě zemřel student Matematicko-fyzikální fakulty UK Martin Šmíd. Rádio zprávu zveřejnilo. Jak se později ukázalo, byla nepravdivá, v dalším průběhu revoluce ale sehrála velkou roli.

neděle 19. listopadu

V podobném duchu se pro studentské aktivisty nesla i neděle. Kdo měl telefon, telefonoval, další se scházeli na kolejích nebo na jiných místech v Praze. Aktéři tohoto hemžení pocházeli z různých fakult, nejvýrazněji ze zaznamenaných vzpomínek vyčnívají studenti DAMU, ČVUT nebo matfyzu.

Mnohé aktivizovala zmíněná zpráva o smrti Martina Šmída, která se stále ještě šířila po Praze. Syn předního disidenta Václava Bendy Marek, už od podzimu aktivní v nezávislém studentském hnutí, studoval stejnou fakultu a znal dva spolužáky stejného jména, snažil se tedy zjistit, zda jsou v pořádku. Byli, zpráva se tedy zdála nejasná, jako pohon vzpoury proti režimu ovšem fungovala dobře. Markův bratr Martin Benda vzpomíná, že po Praze během neděle jezdili estébáci a zatýkali domnělé organizátory stávky. Marka Bendu zatkla StB už ráno při východu z domu na Karlově náměstí. Následně ho odvezla na pětihodinový výslech, kde se vyptávala na podrobnosti o chystaných demonstracích. Marek Benda podle svých vzpomínek odpovídal, že nic neví a že demonstrace jsou spontánní, což byla pravda.

Mezi zatčenými byl i Jiří Dienstbier ml., tehdy student ČVUT, který měl podle dohody zajistit rozmnožení letáku s informací o stávce. To se mu ještě povedlo, rozmnožené letáky ležely u něj doma, odkud je jeho přátelé zvládli vyzvednout a rozvézt mezi studenty. V neděli se také na fakultách formovaly stávkové výbory, zpřesňovaly se požadavky na vedení státu. Často se scházely jen malé skupinky po několika kavárnách, které tehdy v Praze byly, nebo po bytech. Četly se návrhy prohlášení k pátečnímu masakru.

Na situaci reagovali i disidenti, tedy jediný tehdejší náznak opozice. Někteří se po poledni sešli v bytě Václava Havla a radili se, co dál. Z debaty vzešlo rozhodnutí sezvat na večer široký okruh osob do některého z divadel. Tomuto setkání navrhl Jan Urban říkat „fórum“, Havel k tomu přidal slovo „občanské“.

Nezávisle jednala i zmíněná iniciativa Most, která se dál snažila domluvit jednání s předsedou vlády Adamcem. Napřed se setkali s Adamcovým poradcem Oskarem Krejčím, kolem poledne je přijal i Adamec. Zatím ale nebylo jasné, jak by mělo jednání s opozicí vypadat.

Na Václavském náměstí se odpoledne scházeli lidé, kteří doufali v nějaké pokračování protestů. Někteří postávali, jiní chodili kolem náměstí. Z amplionů rozvěšených v centru Prahy znělo opakované hlášení, že zpráva o smrti studenta Martina Šmída není pravdivá, lidé už na ni ale nereagovali. Chuť svrhnout režim se již jedním hlášením utišit nedala. V podvečer se naopak centrum Prahy opět zaplnilo lidmi s transparenty, prostorem se neslo skandování hesel „svoboda“ a „už je toho dost“.

Václav Havel stihl odpoledne sepsat provolání Občanského fóra, o němž se mělo jednat na večerním setkání. Studenti se později odpoledne sešli na koleji Hvězda. Mnozí přinášeli zprávy, že estébáci po Praze zatýkají lidi, o nichž si myslí, že chystají nějaké další protestní akce. V atmosféře jisté paniky studenti narychlo dohodli vytvoření Pražského koordinačního stávkového výboru, kde zasedli zástupci jednotlivých fakult a od pondělka měli řídit stávku vysokých škol. Pak někteří z nich zamířili na hlavní akci toho dne.

Ta se odehrála večer v Činoherním klubu, nevelkém divadle sídlícím pár minut chůze od Václavského náměstí. Na něm se sešlo asi tři sta zástupců Charty 77, menších nezávislých iniciativ, vydavatelé nezávislých tiskovin, členové strany socialistické a lidové, reprezentanti církví, studenti a herci. Kolem desáté hodiny se dohodli na ustavení Občanského fóra (OF) jako mluvčího kritické části veřejnosti, která si přeje politickou změnu. Přijalo se i prohlášení sepsané Havlem, kde byly formulovány požadavky směrem k vládní moci.

OF chtělo, aby okamžitě z vedení státu odstoupili komunisté spojení s intervencí v roce 1968, dále aby rezignovali Miroslav Štěpán a ministr vnitra František Kincl jako osoby odpovědné za bití studentů, aby byla ustavena vyšetřovací komise, která by zjistila okolnosti zásahu ze 17. listopadu, aby byli okamžitě propuštěni političtí vězni a došlo k uspořádání svobodných voleb. Proběhla také první větší debata o uspořádání generální stávky 27. listopadu.

V centru města i večer pokračovaly protesty. Policie zahradila most přes Vltavu, aby průvod demonstrantů nemohl jít k Pražskému hradu, kam směřoval.