Tak nějak bokem

„Dnešní doba si žádá nové postoje, nové myšlenky, nové odvážné činy. A ani my, pracovníci zestátněné kinematografie, nechceme a nesmíme zůstat pozadu. V této souvislosti jsme se rozhodli provést tu přestavbu klasického filmového příběhu a dali jsme zelenou filmovému experimentu,“ deklamuje osvětový pracovník a alkoholik Dr. Milan Šteindler, CSc., v úvodu filmu Pražská pětka, který se stal filmovou událostí roku 1988.

Šteindlerův břitce parodický komentář pronášený vedle vadnoucích karafiátů stále opilejším hlasem v sobě drze spojuje dikci prezidenta Gustáva Husáka a vyprázdněnost projevů normalizačních kulturních pracovníků. Je tak něčím, co československé publikum rozhodně nebylo v kinech zvyklé slýchat. Ostatně celá Pražská pětka debutujícího Tomáše Vorla byla něčím nevídaným.

Snímek zachycoval v pěti epizodách tvorbu nejvýraznějších pražských amatérských uměleckých souborů té doby – baletní jednotky Křeč, pantomimické skupiny Mimoza, divadla Sklep, recitační skupiny Vpřed a výtvarného divadla Kolotoč. Sdružovaly se právě pod hlavičkou Pražská pětka a stavěly se tvůrčí nekonformností proti normalizační „prudě“. „Chtěli jsme do toho dát myšlenky, které jsme cítili, a kdyby to chtěli zakazovat, tak by nám řekli, kluci, brzděte. Ale nikdo nic neříkal,“ vzpomíná po letech na natáčení Milan Šteindler. Vznik Pražské pětky, jež se točila od půle roku 1987 do…