Svět je nějaký a my jej zaznamenáváme

FAMU jste začala studovat v roce 1969, kdy na škole doznívaly poslední chvíle svobodné tvůrčí éry ovlivněné pražským jarem. Pocítila jste je ještě?

Už jen dozvuky. Začaly čistky, kdy profesoři byli tlačeni ze všech stran, nastávala éra strachu. První půlka sedmdesátých let, kdy jsem studovala, už v zemi panovala tuhá normalizační atmosféra. Třeba ve druhém ročníku jsem dělala film o zanikající vesnici na Želivce, která se má brzy zatopit, protože tam vznikne přehrada pitné vody pro Prahu. V dokumentu byla také natočená poslední mše v kostele těsně před tím, než se lidé budou muset vystěhovat a vesnice se úplně zbourá. Dokument pak měl jít na Mezinárodní festival krátkých filmů do západoněmeckého Oberhausenu a tu mši – bez mého vědomí – mi pedagogové vystřihli.

Tomu se nešlo vzepřít? Stát si za svým jako autorka? Přece sloužit mši nebylo nic protizákonného, nebyl důvod tu scénu vystřihnout.

To už byly věci, se kterými člověk – ačkoli s nimi nesouhlasil – nemohl nic dělat. Prostě to udělali bez mého vědomí a dokument poslali na festival.

Po škole jste nastoupila kam?

Začínala jsem jako dramaturgyně a později režisérka v Krátkém filmu, což bylo na tu dobu relativně chráněné území, ačkoli v jejím čele stála dosti kontroverzní postava, bývalý důstojník StB Kamil Pixa, o jehož minulosti se už i tenkrát otevřeně mluvilo. On ale paradoxně i přes svoji temnou minulost…