Tak jsem nazval kdysi dosti blbou povídku či text, ve kterém jsem polopaticky ventiloval své nadšení z událostí let 1988–1989, kdy se po letech Husákova bezčasí ozvaly zase dějiny (Husáka, přes některé pokusy o jeho rehabilitaci, považuji za vůbec největší kreaturu doby vlády normalizační amorálnosti, která českou společnost rozložila a zatěžuje ji dodnes).
Zatímco v padesátých letech pod příkrovem teroru stále přežívala nekomunistická kultura, která se po uvolnění režimu v následujícím desetiletí opět s plnou silou projevila, a v sedmdesátých letech ještě více méně značná část společnosti věděla, že zemi okupují Rusáci a vládnou jí bezskrupulózní kariéristé a kolaboranti, společenský marasmus dostoupil vrcholu právě v osmdesátých letech. Zemi ovládala naprostá zmrtvělost a vyduchlost. Nejenže jsme si zvykli na vševládnoucí blbost a podprůměrnost, neumětelství, kolaboraci, přetvářku, lež, děsivě kýčovitou a patolízalskou kulturu, mrtvé lesy, toxické řeky, vševládnoucí nepoctivost, šlendrián, nedochvilnost… ale komunistům se začalo dařit měnit společnost a kulturu jako takovou.
Naše učitelka češtiny na střední škole, čerstvá absolventka peďáku, vůbec nebyla komunistická svině nebo zapálená svazačka, ale nevěděla, kdo to byl Jakub Deml, Jan Zahradníček nebo Václav Černý. Komunistům se s novou generací podařilo vyšlechtit nového socialistického člověka, umělou bytost bez paměti, vytrženou z jakéhokoli kulturního kontextu. To byl skutečný Orwellův rok 1984.
Jistý poklid…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
