V roce 1988 jsem bydlel v jednom starém pražském domě v Opatovické ulici. Masivní dřevěná vrata se otevírala do potemnělého průjezdu s otlučenými plechovými popelnicemi a poštovními schránkami. Ústil na zatuchlý dvorek, odkud stoupalo schodiště ke třem pavlačovým patrům. Opatovická leží kousek od rušné Národní třídy a Spálené ulice. Dnes je slušně frekventovaná i díky několika kavárnám, restauracím, barům a obchůdkům. Tehdy tam byla jen vinárna č. 14 a na rohu s Ostrovní ulicí hospoda U Zlatého soudku. Na opačném rohu s Křemencovou pak šedivými kachlíčky obložený obchod Ovoce zelenina, kde většinou prodávali jen nahnilé brambory, celer a scvrklá jablka. Vesnický ráz dodávala této části Prahy zrezivělá kovová pumpa a ozvěna vlastních kroků poloprázdnými ulicemi. Psi sice na chodce neštěkali, ale ve večerních hodinách se vzduchem nesly protáhlé zvuky harmoniky i řev opilců od Fleků.
Osobitá atmosféra panovala i ve starém domě s papežskou mitrou nad průčelím, pozůstatkem to benediktinského kláštera, jenž tady kdysi stával. Byt patřil kamarádovi a získal jej po prarodičích. Nacházel se v prvním patře v místě, kam téměř nikdy nesvítilo slunce. Pach staroby a věčné pološero snad nejlépe přiblíží kuchyň a velký pokoj zařízený předválečným nábytkem a černobílým televizorem z počátku sedmdesátých let. Jen sporadicky jsem v těch prostorech zaslechl hlasy sousedů, rychlé či šoupavé kroky po pavlači, skřípot a cvaknutí domovních dveří. Následné ticho se opět zvolna prolínalo s…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
