Ani koncem osmaosmdesátého jsem nečekal, že devětaosmdesátého bude všechno jinak. Nikdy jsem na „osmičky“ jako pro národ osudové mezníky nevěřil. Je to další podpěrný, alibistický mýtus – pověra, která má s těmi ostatními mýty a pověrami společné to, že potvrzuje, že na nás nezáleží, nýbrž na „tamtěch“, v Mnichově, Jaltě, Moskvě, Washingtonu, dnes v Bruselu. Nebo na nějakých cyklech, letopočtech. Není letos osmičkový rok? Můžeme si tedy ještě pospat, že.
Já sám, zřejmě slepý, neviděl jsem naději na změnu ani o rok později, když jsem pro čs. exil napsal na jeho výzvu něco jako zprávu o stavu země: Československá společnost v 80. letech (konkrétně šlo o setkání OPUS BONUM ve Frankenu, které organizoval po dlouhá léta otec Opasek). Zato jsem tam dosti přesně popsal potíže, které máme sami se sebou i skoro po třiceti letech od listopadu… A tvrdil jsem v té zprávě, že mnoho lidí změnu ani nebude chtít.
Nejlepší pero publicistického disentu Milan Šimečka, Brňák žijící na Slovensku, zkusil uvěřit v osmičkový cyklus a psal si po celý ten rok sociologicko-politický deník – kroniku. Čekal, že jednoho dne stránku nadepíše: Čas oponou trhnul – a změněn svět, po způsobu Nerudově. Byl by to trhák, kdyby mu to vyšlo… Nevyšlo. Dnes je to nejlepší vylíčení úpadkové fáze normalizace: nehybnost. Když pak po převratu knihu vydával, nadepsal ji Konec nehybnosti. Ačkoli když ji dokončoval, nehybnost ještě nudně pokračovala. A on taky věděl kulový.
Nedávno Šimečkova…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
