Nemysli si, vole, že přestaneš hrát

Kdo na sametové revoluci nejvíc vydělal? Tahle otázka může působit trochu nesmyslně, troufneme si ale tvrdit, že má zcela konkrétní a jednoduchou odpověď: lidé se zdravotním postižením. Pokud by existoval způsob, jak změřit kvalitu života „před“ a „po“, v případě vozíčkářů nebo lidí upoutaných na lůžko bude takový index změny mnohem vyšší než u zdravých smrtelníků. Před převratem jejich život často vypadal jako depresivní živoření bez možnosti svobodně se pohybovat, pracovat, mít rodinu nebo dostat odpovídající zdravotní péči a pomůcky.

Nestalo se to jen tak samo od sebe. V předivu příběhů, které společně spustily velkou změnu a způsobily, že dnes mohou vozíčkáři v české společnosti mnohem snáz vést plnohodnotný život, sehrál důležitou roli jeden, jejž odstartovala osobní tragédie. V dubnu roku 1988 vylezl herec a kulisák Divadla Járy Cimrmana Jan Kašpar na chalupě svého tchána do koruny staré lípy, aby prořezal pár větví.

Azyl u Cimrmanů

„Tehdy nás v divadle postihly dvě tragédie,“ vzpomíná na jaro předrevolučního roku herec, scenárista a dramatik Zdeněk Svěrák. „Nejdřív zemřel herec Jaroslav Vozáb. Měl jsem mluvit na jeho pohřbu a pamatuju si, že zrovna když jsem se na něj chystal, zazvonil mi telefon. Volal primář z nemocnice v Českých Budějovicích, že Honza Kašpar měl úraz, spadl ze stromu na záda a máme se prý připravit, že už nebude nikdy chodit.“

[image id=„200176149“ caption="Udržet si po úraze páteře svou práci se před rokem 1989 podařilo jen těm…