Džínová diverze

„Místo saka mám jen džínsů pár,“ zpíval Pavel Bobek v romantické písni Amanda. V padesátých letech žádné neměl. Jen se, jak vzpomíná, strašně obdivoval Elvisi Presleymu a Jamesi Deanovi, kteří byli svobodní a oblečení v amerických džínách. Skutečné džíny viděl až na konci padesátých let, když mu bylo dvacet. Džíny měly značku Lee a nosil je jeho kamarád Jan Kaplický. Tou dobou studovali na fakultě architektury a vzít si je do školy znamenalo tehdy ještě jasnou provokaci.

V roce 1964 dostal Pavel Bobek své první levisky z Ameriky. V roce 1965 viděl film Sedm statečných. „Tenkrát jsme si s klukama řekli, že už si nikdy nic jiného než džíny na sebe nevezmeme. No a vydržel jsem to doteďka,“ vzpomínal zpěvák. „Mít je na sobě, to byl vzdor proti režimu, připadali jsme si jako diverzanti, a to se nám líbilo.“

Tahle soukromá džínová diverze nebyla ojedinělá, vzpomínají na ni pamětníci z celého východního bloku. „Džíny jsou postoj, ne kalhoty,“ říká se v knize Ulricha Plenzdorfa o životě v NDR Nová utrpení mladého W.

Historička Rebecca Menzelová si tuhle větu vzala jako motto knížky Džíny v NDR (Jeans in der DDR, vyšla 2004). Také podle jejích výzkumů byly džíny až do sedmdesátých let symbolem opozice proti režimu a ztělesňovaly nepřípustné přání „dělat si, co chci“. Režim, v NDR stejně jako v ČSSR, postupně polevil, nechal džíny vplížit do socialistického životního stylu a posléze je sám začal produkovat.

Nejstarší české džíny, dochované ve…