Kdykoli jedu tramvají pražskými Vršovicemi, vybaví se mi vzpomínka stará víc než třicet let. Ten dům bych už asi neidentifikovala, ale vím, kde jsem z tramvaje vystupovala, odbočila jsem vpravo a pak dvakrát vlevo, co nejnenápadněji jsem vklouzla do pootevřených domovních dveří a seběhla po schodech do větší suterénní místnosti. Scházívalo se nás tam kolem dvaceti, někdy i víc. Mezi jiným také Ota Mádr a Tomáš Halík. Odcházeli jsme opět jednotlivě, tiše a nenápadně.
Obezřetnost byla na místě, protože v té době platil paragraf přezdívaný „mařička“. Jeho oficiální název si už nevybavím, ale šlo o „dozor státu nad církvemi“. Za „nedovolené shromažďování“ hrozil kriminál, a my jsme se shromažďovat potřebovali. Když říkám „my“, mám na mysli křesťany různých denominací a humanitních profesí: lékaře, psychology, sociology apod. Spojovala nás touha poctivě a v křesťanském duchu sloužit nemocným, případně hendikepovaným. Prostě nevidět v nich jen pracovní sílu nebo množinu orgánů v koženém pytli, ale osobu, jedinečnou bytost stvořenou podle Božího obrazu, prostě člověka celého, s tělem i duší. Přednášeli nám velmi vzdělaní a sečtělí přednášející, které režim za katedry nepustil. Nebo je za ně na chvíli v roce 1968 pustil, ale později je neprokádroval a vyhodil. Některé k lopatě, jiní myli výkladní skříně nebo topili v kotelnách.
Vlastně jsme si tenkrát ani neuvědomovali, že tahle ilegální setkávání jsou pro nás velmi užitečnou teoretickou přípravou na to, co nás brzy čeká. A…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
