Všechno je špatně

Jednoho rána před pár lety stál ve voze londýnského metra nenápadný muž a potil se strachy. Ranní spoj mířil do stanice Chancery Lane a on se chystal splnit poměrně jednoduchý úkol: dříve než vagon podzemky přibrzdí a otevře dveře, vysloví nahlas jméno příslušné stanice, pěkně na celý vagon, aby všichni slyšeli. Muži se viditelně nechce, ale nakonec se odhodlá: „Chancery Lane,“ rozlehne se přeplněným vozem. Nic více a nic méně. Totéž hlášení stanice si od neznámého spolucestujícího pasažéři vyslechnou ještě na několika dalších zastávkách.

Oliver Burkeman, jak se onen muž jmenoval, je sloupkařem deníku The Guardian a úkol si uložil sám na radu amerického psychologa Alberta Ellise. Smyslem cvičení bylo na vlastní kůži zažít, jak silně se bráníme i celkem bezvýznamnému negativnímu zážitku a jak přehnané či iracionální jsou některé naše obavy. Burkeman o sobě ví, že je posedlý obavou z toho, co si o něm ostatní myslí. Má pocit, že se musí snažit v jejich očích vypadat dobře, že jeho svět i kariéra vědeckého sloupkaře do značné míry stojí na tom, jak je solidní, seriózní, oblíbený. Teď si měl vyzkoušet, jaké to je vypadat jako menší pako.

Ohlašovat zničehonic nahlas v metru stanice je jistě neobvyklé, nikomu to ale neublíží, naopak, roztržitější cestující mohou být třeba vděční, že nezapomenou včas vystoupit. Excentrický pasažér se sice musí připravit na…