Virtuální klub rváčů
Slovenská společnost se za těch deset let, co jsem se z ní vzdálil, proměnila takřka k nepoznání
Když mi bylo deset let, vypočítal jsem si, že v roce 2017 mi bude šedesát, ale neuměl jsem si budoucí svět ani sebe sama v něm vůbec představit. Vzpomněl jsem si nedávno na svou tehdejší bezradnost při čtení knihy Davida Graebera Utopie pravidel, jemuž bylo osm, když v roce 1969 přistáli Američané na Měsíci a podobně jako já se tehdy pokoušel představit si svoji vzdálenou budoucnost. „Opravdu jsem očekával, že budu žít ve světě technologických zázraků? Jistě. Každý to očekával,“ píše Graeber. A rozhořčeně se ptá: kde tedy je teleportace, antigravitační pole, pilulka nesmrtelnosti, androidi, kolonie na Marsu, létající auta, jimiž jsme měli podle slibů dospělých létat už v roce 2000?
Na rozdíl od Graebera jsem v dětství o těchto slibech neslyšel, neboť komunistická utopie slibovala jiné zázraky, ale přesto: jezdím vlakem z Bratislavy do Prahy pořád za stejné čtyři hodiny jako moji předchůdci ještě před válkou. Když mi bylo deset, právě jsme si koupili auto, které jezdilo stovkou, měli jsme ledničku, vysavač, televizi, telefon a moji rodiče se nepřestávali těmto novotám divit. O padesát let později mám to samé, byť uznávám, že o chlup lepší. Tohle že je pokrok?
Ano, je. Není však tak viditelný a je občas docela těžké rozeznat ho pouhým okem, protože navenek jde často jen o vylepšení už vymyšlených věcí. Futurologové říkají, že se již brzy dočkáme technologické revoluce, roboti a létající auta jsou prý už na spadnutí. A že největší změna se odehraje v našem mozku.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu