Ruce lidské a ruce robotí

Továrnou na elektrické zásuvky na úpatí Jizerských hor se rozléhá monotónní hukot strojů. Uvnitř velkých železných klecí se ohýbají mohutné automatické paže a v opakující se smyčce si mezi sebou předávají kusy umělé hmoty. Každý z robotů ji trochu opracuje, seřízne, provrtá, na konci strojové štafety je hotový plastový polotovar. Obří ocelová chapadla jsou uvězněna v klecích, aby nemohla ublížit dělníkům, kteří chodí kolem nich a z bezpečné vzdálenosti kontrolují, zda výroba elektrických zásuvek probíhá tak, jak má.

V místnosti je ale jeden robot, který kolem sebe žádnou klec nemá. Jeho šedobílé, kloubovité paže se při práci proplétají s růžovýma rukama lidské pracovnice, která stojí těsně u něho. Také její práce spočívá v tom, že stále dokola opakuje tentýž úkon: pokládá na stůl před robota rozevřenou plastovou zásuvku, robot drobnými klepety na konci svých paží uchopí dvě titěrné kovové pružinky a vloží je do úzkých plastových dírek v zásuvce, pak oba díly zásuvky zacvakne do sebe a položí je zpátky před ženu. Žena zásuvku sešroubuje a uloží do krabice. Načež se celý proces opakuje. Když se ženiny ruce opozdí a zásuvku robotovi položí na stůl o něco později, mechanické paže počkají. Výjimečně o sebe umělé a lidské ruce zavadí. V tu chvíli robot zamrzne uprostřed pohybu a znovu se rozjede, až když žena zmáčkne speciální tlačítko na počítači, k němuž je připojený. „No, párkrát už mě taky cvaknul,“ uculí se pracovnice. Dokud tu robota neměli, pružinky dávali do zásuvek…