Kým vlastně jsem?

Umění by mělo uklidňovat ty, kdo se trápí, a potrápit ty, kdo jsou v klidu,“ říká v rozhovorech často Josette Maskin, členka kalifornského popového tria Muna. To rčení je staré. Původně bylo věnované nikoli umění, ale novinařině, ovšem v roce 2017 se dá bez problému vztáhnout i na populární hudbu a Muna se toho drží při každé příležitosti.

Bylo to pár dnů poté, co Donald Trump zakázal vstup uprchlíkům do USA, kdy Muna, která se otevřeně hlásí k LGBTQ hnutí, vystoupila v televizní show s klávesovým hitem I Know a Place a na místě zazpívala i na poslední chvíli dopsanou sloku: „I když naše kůže i naši bozi vyhlížejí jinak, věřím, že každý lidský život má stejnou váhu. Chci to bránit všemi silami. On není můj lídr, i když je můj prezident.“ To gesto mnoho diváků u obrazovek uklidnilo – a samozřejmě bylo i dost těch, které namíchlo.

Nikdy jindy v historii popu nebylo na vrcholu tolik tvůrců, pro něž je snaha popsat, za čím si společensky i politicky stojí, stejně důležitá jako hravost, chytlavost nebo autenticita. Trend před pár sezonami odstartovaly afroamerické hvězdy jako Beyoncé nebo Kendrick Lamar, které mluvily z pozice rasové menšiny nebo reflektovaly ženský úděl. Dnes tato perspektiva zjevně prosakuje do všech žánrů a scén.

Před očima se měnící svět přináší obrovská…