Hledání lidské důstojnosti

Když chtěl vloni ve své poslední knize americký komentátor a prorok globalizace Thomas L. Friedman použít metaforu pro postavení dnešního člověka ve světě, vybral docela strašidelnou scénku. Vylíčil do běla rozbouřené peřeje, na nichž se jako malá tříska zmítá člun. Posádka není pánem situace a zoufale touží přežít, rozbouřeným živlům se ale vzepřít nedokáže: nemá dost sil zamířit ke břehu napříč proudem a už vůbec ne proti přívalu, do míst, z nichž kdysi vyplula. Jedno divoké řešení jí ale zůstává: posádka se může chopit vesel a pokusit se nabrat rychlost tak velkou, že se vyrovná dravému proudu peřejí. Loď se pak může řítit vpřed v opojné rovnováze s živlem, s nadějí, že uprostřed sil, jež posádku přesahují, udrží nebezpečnou rovnováhu. V podobném člunu dnes podle Friedmana sedí každý z nás. A peřejemi je neutuchající proud změn, který se okolo nás valí.

Snadná vize procházky životem to jistě není, vzrušující ale rozhodně ano. Opojení dynamickou rovnováhou se ne náhodou dobrovolně odevzdávají třeba rafteři na nafukovacích člunech, surfaři krotící sílu mořských vln, lyžaři balancující na hranici gravitačních zákonů. Kdo někdy uprostřed divokých poryvů větru „zalehnul“ do windsurfingové plachty a dostal prkno pod nohama do skluzu, ví, jak opojný dokáže být zvláštní stav „beztíže“, který následuje. Jezdec ví, že stačí nepatrná chyba,…