Newyorské metro je pro všechno, co v něm můžete zažít, zcela zaslouženě milované i nenáviděné. Je to půvabná sonda do různorodosti města a dokazuje schopnost všech se vzájemně tolerovat. Je to ale i exhibice všemožných selhání, od neschopnosti metropole řešit bezdomovectví nebo nabízet služby mentálně postiženým, přes nezvládání náporu lidí ve špičce, až po to, co se nevyhnutelně stane, když někde nikdy, ale opravdu nikdy pořádně neuklízíte. Sběr vzorků z madel sedadel a tyčí odhalil tolik bakterií a špíny, kolik byste posbírali, kdybyste si potřásli rukou s deseti tisíci lidmi. V přecpaných vagonech je tak sice možné se do někoho zamilovat, ale i chytit salmonelu. Co všechno se v metru děje, dokreslí i několik osvětových kampaní, které dopravní podnik za poslední roky vedl: přestaňte si za jízdy stříhat nehty. Omezte „čančání“, co může obtěžovat ostatní. Nejezte tu obědy. Tyče jsou na držení, ne na tancování. A jedna speciálně pro mladé pány: seďte na jednom sedadle, ne s nohama rozcapenýma přes tři místa. Je pro to i hezké slovo: stop „manspreading“.
Kdo někdy jel místním metrem v 8.30 ráno, musí dojít k závěru, že nejde zrovna o přehlídku nejlepších mravů a ohleduplnosti. Na peronu stojí několik řad lidí, z nichž se mnozí přesto, že by měli počkat až na další vlak, na poslední chvíli pokusí o nějaký neobvyklý manévr – hlava nehlava. A na šarmu tohle všechno hodně ztrácí, pokud se váš život momentálně počítá v trimestrech. Sednout si tehdy člověk potřebuje…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
