Dopis z Bruselu

Rozkvetly narcisy. Nic  převratného, ale znáte tu sílu, když po šedivé, mokré, únavné zimě najednou zazáří nová žlutá energie. V parku před našimi okny je jí plný trávník. Svítí tam ve dne v noci, ráno rozhrnete závěs a to jaro vás praští do očí. Když někdy v březnu přeorávali celý ten trávník a sázeli do něj cibule,  říkala jsem si, proboha, co to zase vymýšlejí? A koncem dubna bylo jasno. Kolemjdoucí je chodili obdivovat, zjevně si taky chtěli nějakou tu energii načerpat, a hlídači parku museli vyhánět malé děti, když se vrhaly přímo do moře žlutých květů sledované iPhony svých rodičů.

Jsou to detaily. Člověk si jich v každodenní rychlosti ani nevšimne, nepřemýšlí o nich. Ale květiny tamhle a vodotrysk jinde vlastně potěší a zlepší náladu. Když o tom přemýšlím, překvapuje mě, kolik času, peněz a energie se v téhle bruselské čtvrti Woluwe-Saint-Lambert věnuje péči o veřejný prostor. Není přece ničí, všichni se skrz něj jenom někam přesouvají. S výjimkou parku, kde nějaký ten čas i tráví. Takže týden co týden tu hučí traktory, co sekají trávu. Stromy a keře dostanou rok co rok zástřih, aby na jaře znovu obrazily, kromě narcisů přibyly taky rudé rovné tulipány, zjara kvetou rododendrony. Jedna má slovenská přítelkyně tomu říká „opečovávaná zeleň“. Každou chvíli se změní nějaký malý detail, přibudou nové stroje na cvičení, na druhé straně zase dřevěná lehátka na pohodlné čtení a pak se najednou uprostřed velkého trávníku objevily i velké dřevěné stoly s lavicemi na…