Příběh lehkého mizantropa

O soužití s různě velkou skupinou více či méně cizích lidí má zájem nejen většina studentů, ale i nemálo pracujících. Letos jsem se mezi ně zařadil i já, když mi po rozchodu nezbylo než se po spolubydlení, tomhle jedinečném výdobytku pozdního kapitalismu, porozhlédnout.

Důvod byl prostý: spolubydlení je levné. Zatímco v Praze dnes prakticky neseženete byt pod 12 tisíc měsíčně, samostatný pokoj najdete v širším centru i za polovinu. Loňský průzkum Raiffeisenbank ukazuje, že spolubydlení využívá 40 procent lidí pod třicet let. Existují podle něj i lidé, kteří spolubydlí, protože před samotou preferují společnost. Pro mě to znamená neurčitě znepokojující zvuky z cizích pokojů a hádky o to, kdo konečně odnese těch osm tašek s lahvemi od piva. Nechtěl jsem ale své budoucí spolubydlení zatracovat předem, dal jsem se tedy do hledání.

Zkušenosti mých kamarádů – a zejména kamarádek – dávaly tušit těžké časy. „Jeden týpek mi nabídl čtyřpokoják zadarmo. Teda pokud ho tam budu občas ,masírovat‘,“ líčila mi studentka práv Kristýna, která se nové bydlení rozhodla hledat po poměrně typické spolubydlící zkušenosti: někdo z přibližně osmičlenného osazenstva bytu zapomněl v lednici jakýsi tak páchnoucí zbytek, že se k ní další tři měsíce odmítl kdokoli přiblížit. „Pak ještě sháněl spolubydlící jeden kytarista z docela známé kapely. ,Každej večer tu ale bývá jiná slečna, tak jim o sobě hlavně neříkej,‘ prosil mě.“

Mezi pracující, kteří chtějí spolubydlením stáhnout náklady na živobytí…