William Styron: Člověk je napůl anděl, napůl zvíře

Vyrůstal jste ve Virginii. Jak vás ovlivnil zánik jižanského způsobu života, tak rozdílného od života na Severu?

Vyrůstal jsem v malém městě ve Virginii, cítil jsem tedy více loajality k Jihu, k rodině mého otce. Jih byl tenkrát totálně, krutě segregovaný. Byl jsem tím zmaten, rozčilovalo mě to. Nemohl jsem to pochopit, ale uvědomoval jsem si zvláštnost a jedinečnost té situace. Uvědomoval jsem si, že je v tom nějaká nespravedlnost, ale nevěděl jsem proč. Byl jsem vychováván ve zjitřeném vědomí o rozdílnosti černých lidí.

Dotýkalo se téma přímo vaší rodiny?

Moje babička mi vyprávěla, že jako holčička vlastnila malé černošské děvče. Je úžasné, že to byla zkušenost starší jen o jednu generaci. Její vztah k mé matce, která byla ze Severu, byl velmi napjatý. Nikdy se nesmířila s tím, že si můj otec vzal „Yankee“, Seveřanku. Nemohla zapomenout, jak na plantáž v Severní Karolíně, kde jako malé děvče žila, vtrhli vojáci Unie ze Severu. Během občanské války se nespáchalo příliš zvěrstev na civilním obyvatelstvu, vojáci pálili a ničili majetek, ale nezabíjeli lidi. Když přitáhli na farmu, kde žila babička, sebrali všechno, co se dalo sníst, a odtáhli. Ale ti lidé byli najednou úplně bezprizorní. Pět měsíců strádali, jedli krysy a kořínky, co našli v lese. Babička zhubla tak, že vypadala jako z Osvětimi. Byla přesvědčena, že vojsko Unie spáchalo na lidech zvěrstvo, a tahle zkušenost byla příčinou napětí mezi ní a mou matkou, která se s těmi zlosyny ztotožňovala.

V politické korektnosti je zásadní rozpor. Lidé chtějí oslavovat svou rozdílnost i stejnost, chtějí obojí.

Proč jste nezůstal na Jihu?

Chtěl jsem, jako mnoho lidí z venkova, do velkého města, do New Yorku. Měl v sobě ohromnou přitažlivost. Chtěl jsem být spisovatel a všechno vzrušující pro mě bylo na Severu.

Očekávání znamená naději

Román Doznání Nata Turnera jste napsal v roce 1967. Jak se na rasovou otázku díváte dnes? Má Amerika šanci vyléčit se z pocitu viny pramenícího z tragického období otroctví?

Ano, to je naše zásadní domácí téma. Rasové dilema je přímý důsledek instituce otroctví v téhle zemi. Je to přímý důsledek ovládání celé jedné rasy a její degradace po dvě stě padesát let. Přestože bylo otroctví technicky zrušeno v roce 1862 Lincolnovými emancipačními zákony, dalších sto let trvalo, já tomu říkám pseudootroctví. Teprve v šedesátých letech byly přijaty první zákony, kterými dostali černoši stejná práva.

Čím více je ve vašem románu otrok Nat Turner svým osvíceným pánem vzděláván, tím více se dozvídá o hloubce své ubohosti, tím více je schopen sebereflexe. Ta v něm zrodí nenávist, která se nakonec projeví v krvavém povstání. Není to paradox?

Přesně tak. Čím více roste v člověku očekávání, tím více má naděje. Tím je také citlivější k neúspěchu, který ho dokáže rozběsnit. Je to tak téměř s veškerou lidskou aktivitou. Když člověk neví, co může očekávat, je ve stavu bytí, kdy prostě žije, pracuje a umře.

Není termín „politická korektnost“ v jazyce také výrazem rasově přecitlivělé, segregované společnosti, výrazem strachu, že bude člověk považován za rasistu?

To je velmi dobrý postřeh. A ten strach také zničil všechen rasový humor, který kdysi v téhle zemi existoval. Lidé si říkávali o rasách vtipy. Dnes už si to nedovolí. Židovské vtipy například byly brány jak góji, tak Židy velmi přirozeně, neboť byly považovány za přátelské gesto…, ale dnes už se nedají vyprávět historky o černoších.

Nejsou to už černoši, ale afričtí Američané.

To je vrchol, velmi zneklidňující, jejich neschopnosti nechat se popsat. Je to známka jejich vlastní nestability, nedostatku sebepoznání, chybějícího pocitu identity. Když jsem vyrůstal na Jihu, bylo přijatelným označením „barevní“. Když chtěl být člověk velmi formální, použil slova „negro“, černoch. Barevní bylo celkem slušné označení, hrubé bylo „nigger“ (negr), které jsem já v životě neřekl. Z některých knihoven mizí knihy Marka Twaina, protože Huckleberry Finn používá tenhle výraz.

Definitivní rovnoprávnosti nikdy nedosáhneme

Myslíte, že existují rozdíly mezi rasami?

Jsou tu rozdíly, přestože lidé říkají, že nejsou. V politické korektnosti je zásadní rozpor. Lidé chtějí oslavovat svou rozdílnost i stejnost, chtějí obojí. Musí se to pečlivě oddělovat. Myslím, že je krásné oslavovat rozdílnost, ale člověk se nemůže na fleku otočit a říkat, že jsme všichni stejní. Prostě nelze mít obojí.

Ve svých knihách pracujete s paradoxem jako tvůrčím principem. Myslíte si, že je to také dějinný princip?

Myslím, že se u určité části lidí velmi často objevuje hluboká potřeba dominovat druhým. Zdá se, že je to součást naší psychologické situace a nalezneme ji na individuální i společenské úrovni. Potřeba být horní třídou, silou dominující síle podřízené. Zdá se, že to platí v mnoha společnostech i dnes. Dokonce i v tak egalitářské společnosti, jako je americká.

Takže není léku?

Člověk se prostě musí snažit dělat za daných okolností to nejlepší, co může. Možná že lék neexistuje. Možná že ani demokracie, jakou máme my v USA, nemůže tyto síly minimalizovat. Zdá se mi, že definitivní rovnoprávnosti nikdy nedosáhneme.

Cesty do zakázaných území

Jsou témata vašich knih cestou do zakázaného území, na níž provádíte autoanalýzu, léčíte vlastní noční můry?

Možná, i když vlastně nevím, co mě motivuje k tématům takzvaně zakázaným. Myslím, že to určitě souvisí s touhou osvítit vlastními slovy ty oblasti, které mě hluboce zajímají, jako otroctví, koncentrační tábory i má osobní zkušenost s depresí.

Všechny tyto oblasti spojuje téma smrti. Smrti v mnoha podobách. Bojíte se smrti?

Myslím, že mám jako většina lidských bytostí zdravou hrůzu a strach ze smrti. Možná to není nic víc než zvířecí pud sebezáchovy. Všichni se bojíme, protože v naší biologické přirozenosti je něco, co chce žít, a opakem toho je smrt. Někteří lidé se bojí méně než druzí, ale myslím, že ve skutečnosti není nikdo, kdo by se nebál. Pouze psychopat může přehlížet smrt. Připouštím, že jsem si jistých věcí vědom morbidněji než jiní lidé, ale ti jsou si pravděpodobně zase vědomi jiných věcí.

Vaše osobní zkušenost s depresí, jak ji popisujete ve své poslední knize Viditelná temnota, byla vlastně zkušeností s myšlenkou na smrt jako jediným řešením takového utrpení.

Ano, o tom není pochyb. Na téhle zkušenosti je fascinující, že neexistuje prudší bolest než vědomí, jehož jednou polovinou zoufale chcete žít a druhou toužíte po smrti. Je to nejostřejší emocionální konflikt, jaký si dovedete představit. V depresi denně toužíte po smrti a ta touha je v neustálém souboji s vaším pudem sebezáchovy. Je to fyzická bolest. Kdybych byl dnes v depresi, nedokázal bych tady s vámi sedět. Ležel bych nahoře v posteli, hodiny zoufale zíral do stropu a čekal na chvíli úlevy.

Mohl by se takový stav znovu vrátit?

Ne. To odmítám připustit.

Upřímně přesvědčený bezvěrec

Pokládá podle vás americká společnost úspěch a štěstí za praktický cíl, kterého může dosáhnout každý, a proto předstírá, že neúspěch a neštěstí neexistuje?

Američané věří v sebezdokonalování. Věří, že mohou být dokonalí. To vytváří velkou frustraci, protože dokonalí nejsou. Neschopnost brát se takový, jaký jsem, i potřeba nalézt své místo v širším řádu věcí vytvářejí ohromný stres. Neschopnost být spokojený s tím, čeho jsem dosáhl, bez ohledu na to, co to je. Neschopnost říci si, věci se mají tak a tak. V téhle zemi jde často o touhu po dosažení něčeho transcendentálního, ve které člověk pokračuje, dokud ho nerozdrtí nebo hluboce nezklame vědomí, že nedokáže dělat jen stále úspěšnější věci, namísto aby byl spokojen s tím, čeho již dosáhl. To je strašná vlastnost.

Věříte v Boha?

Jsem upřímně přesvědčený bezvěrec. Uznávám ale pozitivní aspekt náboženské příslušnosti. Uznávám lidi, kteří jsou poslušni náboženských přikázání, pokud – jako mnoho náboženských extremistů – nezačnou chtít ovládat životy ostatních. Máme k tomu v Americe strašný sklon, který způsobuje ohromné škody a pro společnost je velmi destruktivní. Patří k dlouhé tradici v zásadě velmi primitivního chápání náboženství v téhle zemi. Není to dominantní síla, nicméně je dost silná na to, aby způsobila těžkosti lidem, kteří se považují za liberály.

Co si myslíte o člověku obecně?

Nevím, napůl je anděl, napůl zvíře, těžko říct. Jsem ohromen, tak jako byl Shakespeare, tou nesmírnou propastí mezi aspiracemi člověka a tím, čeho dosáhl.

RESPEKT 32/1993