Vojtěch Cepl: Věřím na tlak vnějšího světa

Vojtěch Cepl patřil mezi nejvýraznější soudce Ústavního soudu, jeho jasně formulované názory i kritičnost, břitkost a ironie byly věhlasné. Rozhovor byl veden začátkem roku 2006, kdy se objevila řada případů, do nichž byli zapleteni právníci a soudci. V té době byla také prezidentem Klausem odvolána předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová – ta se proti tomuto kroku postavila a podala proti svému odvolání stížnost k Ústavnímu soudu. Ústavní soud se Brožové zastal a odvolání označil za protiústavní.

V posledních týdnech se objevila řada kriminálních případů, do kterých byli nějak zapleteni právníci a soudci. Kauza Berka, NBÚ, Setuza… Nejsme na prahu podobného úkazu jako v roce 1997, kdy u nás většina lidí ztratila důvěru v politiku? Tentokrát jde o justici.

Důvěra v justici je nepochybně malá. Odhlédneme-li od všech konkrétních postav těchto kauz, zjistíme, že největší nedorozumění je v tom, že za stav justičního systému zodpovídají politici, nikoli soudci. Zákon o soudcích vzniká v parlamentu, a soudci tudíž nemají vliv na budování a reformování systému, proto se žádná reforma ještě neudála.

Jak by měla debata, do které by byli více zahrnuti soudci, vypadat? O čem ji vést především?

Úplné jádro pudla a hlavní chyba podle mě spočívá v tom, že je u nás všeobecně podceněn nejen význam práva, ale i neformálních pravidel lidského chování. Justice neboli moc soudní je kromě exekutivy neboli moci výkonné a legislativy neboli moci zákonodárné třetím samostatným základním pilířem budování státu. Tato konstrukce se u nás ve skutečnosti neprosadila, neboť stále převládá ideologie parlamentarismu, podle níž veškerá moc vychází ze zastupitelských sborů a realizuje ji vláda.

Většina lidí uvažuje takto: Justice nefunguje, je nevýkonná, pomalá, nespravedlivá, kdo to má na starosti? Aha, ministr spravedlnosti. Takže, pane ministře, udělejte si ve svém rezortu pořádek. A ministr dělá pořádek podle svých pravomocí – povyšuje poslušné soudce a navrhuje potrestání těch, kteří rozhodují odlišně od jeho názoru. Nemá zájem po tolika neúspěšných pokusech o reformu změnit rozdělení pravomocí a kromě toho věří jako většina, že v demokracii všechna moc patří lidu, to jest parlamentu, a že soudci mají být vlastně jen ústy zákonodárce.

Kde ta představa vznikla?

V Evropě před Francouzskou revolucí převládalo římské právo, v němž dominantní roli hrály precedenty neboli právo soudcovské. Protože soudci byli jednou z nejnenáviděnějších opor absolutní monarchie, byli revolucí smeteni a precedenty nahrazeny zákony vydávanými parlamentem. Převládla představa, že pouze parlament vyjadřuje vůli lidu, a soudci se stali výkonnými úředníky, kteří budou dodržovat pravidla sepsaná v zákonech. Tuto změnu označil jeden slavný srovnávací právovědec jako „francouzskou deviaci“, odchylku od normálního systému, který zůstal zachován pouze v angloamerických zemích. Naštěstí se v Evropě začíná systém vracet do normálu, ve kterém vedle sebe koexistují jak precedenty, tak i zákony. Taky u nás začíná fungovat precedenční právo: jednak proto, že náš právní řád se stává součástí evropského práva, a kromě toho česká ústava z roku 1993 výslovně stanoví, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.

To ale politici nevědí a rozhodnutí Ústavního soudu neberou příliš vážně.

Máte pravdu, většina lidí to neví, a protože jde o závažnou změnu, obávám se, že to neví ani mnoho politiků, a dokonce ani někteří právní teoretici. Tradice Francouzské revoluce, která ostatně byla jedním ze základů socialismu a komunismu, má u nás velikou setrvačnost. Bude trvat desítky let, než se to ve vědomí lidí změní.

Zatím se to příliš nemění, politici berou justici jako svůj prostor a ti, kteří neuspěli, dostávají posty soudní. Není možné najít pojistky proti politizaci justice?

Jestliže politizací rozumíte prosazování zájmů a programů jednotlivých politických stran, pak máte pravdu. Někteří naši soudci přeskakují mezi politickými a soudními pozicemi, což nepřispívá k jejich nezávislosti.

Každá moc korumpuje. Jsou soudy, kde se postupně v předsednictví vystřídají všichni soudci. Nebo jsou tam časové limity: i když je úřad soudcovský, je doživotní, funkce se mění.

Hlavní korekturou nedokonalostí vlády většiny je vláda práva a stabilního ústavního pořádku.

Na případu šéfky Nejvyššího soudu Ivy Brožové jsme viděli, že politici dekretují, kdo tu smí co řídit.

Problém je, že v otázce odvolání předsedy Nejvyššího soudu je ústava kusá, stanoví pouze, kdo předsedu jmenuje. Ustanovení o odvolání předsedů soudů jsou podrobnější v zákoně o soudcích, který je normou nižší právní síly. Otázkou je, zda odvolání předsedy Nejvyššího soudu je třeba vykládat analogicky s pravidly o odvolání předsedů obecných soudů, na kterých participuje ministr spravedlnosti, nebo zda výklad má vycházet z obecných principů ústavy, založené na dělbě moci.

Kde je chyba? Ve znění, ve výkladu ústavy?

Mezeru v ústavě je třeba vyplnit interpretací. Budoucí rozhodnutí v této otázce dotvoří ústavní právo: jestliže se současná změna prosadí, vznikne nepsané pravidlo, že
každý nový prezident může uvolnit místo pro svého nového předsedu Nejvyššího soudu, což by bylo jistě nežádoucí zvýšení jeho pravomocí. Na druhé straně by to znamenalo snížení nezávislosti celého soudnictví ve vztahu k výkonné moci.

Jak odvolání šéfky Nejvyššího soudu vidíte vy?

Je žádoucí, aby předseda Nejvyššího soudu byl velmi nezávislý, protože reprezentuje moc soudní, která, jak bylo řečeno, je nepostradatelnou zárukou ochrany řádu jakožto protiváhy vlády většiny.

Ale jak to zajistit?

Hlavní korekturou nedokonalostí vlády většiny je vláda práva, stabilního ústavního pořádku, se kterým musí být v souladu celé zákonodárství a rozhodování vládních orgánů. Jen tak je možné uskutečnit ideál svobodné společnosti, ve které lidé chtějí žít pod vládou řádu zapsaného v ústavě namísto toho, aby by je ovládali jiní lidé. Tato ideologie konstitucionalismu na kontinentě nemá silnou tradici, protože zde vždy převládala vláda monarchů, feudálů nebo politiků.

Náměstek ministra spravedlnosti, poradce premiéra Paroubka a vyjednávač vlády Jiří Vyvadil je zároveň členem Nejvyššího správního soudu. Jak je to možné? Skutečně stačí, že si jen pozastavil členství?

Soudcovská funkce má být absolutně neslučitelná s čímkoli jiným. Je možné, že časem někdo změní klobouk, ale není možné občas ze soudcovských funkcí přeskakovat do politiky, nebo dokonce obojí dělat paralelně. Je to důsledek padesáti let, ve kterých u nás nefungovala nezávislá justice a neexistovala dělba moci.

Možná i proto ještě nemáme takový cit pro spravedlnost. Když mohou právu rozumět jen právníci, tak se veřejnost o porozumění ani nesnaží.

Lidé často říkají: Proč to do té ústavy nenapíšete přesně? Jednak se všechny alternativy situací, které nastanou, nedají předem odhadnout a jednak právní předpisy, jež musí používat běžný nejednoznačný jazyk, se vždycky musí dotvářet interpretací. Právníci musí totiž používat v předpisech, které jsou pro všechny lidi, běžný jazyk. Kromě toho zastupitelská demokracie všude značně oslabuje, protože ve volbách mají stále větší váhu peníze, nátlakové skupiny a média. Proto jsou soudy mnohem důležitější, než si myslíme. Musí být nejen odborně kvalifikované, ale soudci musí prokázat během svého života morální integritu. Jen tak se mohou stát součástí nejctihodnější elity společnosti, jež se vytváří v soutěži a objektivním výběru. V tomto pohledu souhlasím s prezidentem, který trvá na tom, aby se změnil výběr soudců.

Jak je možné, že ministr a prezident odvolají šéfku Nejvyššího soudu a nemají potřebu veřejnosti důsledně vysvětlit, co je k tomu vedlo?

I kdyby platila pravidla, že ji mohou odvolat, musí to dostatečně odůvodnit, aby rozhodnutí bylo přezkoumatelné.

Nakonec jsme se dozvěděli jediné vysvětlení: že Brožová nedokázala sjednotit judikaturu. Co si pod tím představit?

Sjednocování judikatur je důležité, musí se však nejdřív připustit, že se musí soudcům dát větší volnost, aby právo dotvářeli podle vývoje a situace.

Takže politici chtějí po Brožové něco, co sami nechtějí soudcům povolit? Aby se podíleli na tvorbě pravidel?

Přesně tak. Soudci by měli více participovat na přípravě návrhů zákonů, a dokonce předlohy zákoníků, připravených odbornými grémii, by měly být v parlamentě přijímány nebo zamítány bez úprav a oprav jako celek. Příprava zákonů je specializovaná odborná činnost a nemůže být nahrazována lidovou tvořivostí.

Chtěl jsem rezignovat

Chybí vám, že nejste na Ústavním soudu?

Naopak. Práce na Ústavním soudu je sice významná, ale často velmi úmorná, protože musíte přečíst denně stovky stránek a pečlivě sledovat procedurální chyby a chybičky. Celý život jsem byl zvyklý pravidelně si číst odbornou literaturu, což jsem u soudu nemohl, a ztratil jsem kvůli tomu v některých oblastech přehled. Na Ústavním soudu jsem se snažil, aby se idea soudního přezkumu zákonů prosadila a upevnila. Jsem si vědom toho, že jde o zásadně nový přístup a jeho zavádění naráží vždy na odpor. Zdá se mi, že význam ústavních soudů ve všech postkomunistických zemích slábne.

Čím to je?

Setrvačnost je silnější. Právo je součást širšího systému, normativního řádu společnosti, do něhož náleží i morálka. Tato pravidla jsou obsažena ve vědomí lidí. Jedná se tudíž o psychologický fenomén, který se mění jenom velmi pomalu v procesu socializace výchovou a vzděláním. Jinými slovy, právo nestačí reformovat jenom změnami právních předpisů, ale prosazením pravidel lidského chování do myslí a srdcí lidí. A protože právní vědomí naší společnosti je značně oslabené, nepostačí k jeho změnám ani nová legislativa, ani vymáhání práva, ale jedná se o hlubší a rozsáhlejší změnu, která zahrnuje nejen soudce a soudy, státní orgány, ale i školy, rodiny, občanský sektor atd.

Co byl podle vás za deset let působení na Ústavním soudu nejdůležitější moment?

Při srovnávání ústavních systémů se někdy měří výkon ústavních soudů i podle toho, kolik mají konfliktů s exekutivní a legislativní mocí. Jestliže nastala harmonie, tak vlastně ten soud nefunguje. Za důležité považuji, že jsme zabránili některým faktickým změnám ústavy. Pokud jde o mě, považuji za nejvýznamnější svou práci zpravodaje pro zrušení regulovaných nájmů. Je to důležité z hlediska ekonomického, etického, psychologického, protože regulací se porušuje princip ochrany vlastnictví a rovnosti občanů. Všechno jsem mnohokrát důkladně sepsal a nakonec jsme regulaci zrušili. Ministerstvo financí rozhodnutí Ústavního soudu obešlo formálním přečíslováním nového zákona se starým obsahem, což náměstek sám označil jako kulišárnu. Proto jsme to zrušili znovu. V odůvodnění jsem poznamenal: Ne abyste na to reagovali zmrazením cen nájmů, to je pro případy zvláštní nouze – povodně, zemětřesení atd. A samozřejmě, vláda ceny hned zmrazila. Od té doby se nestalo nic a parlament žádnou změnu neprovedl.

Co jste si o tom myslel?

Tehdy jsem chtěl rezignovat. Přátelé mi ale říkali, abych nebyl patetický, že se chci zviditelnit. Tak jsem si říkal, že počkám: parlament brzy vydá nový zákon a vyřeší se to. Čekám dodnes.

Jak vidíte fungování dnešního Ústavního soudu?

Asi nečekáte, že vám k tomu moc řeknu. Nevidím tam střety s ostatními mocemi, připadá mi to jako pokus o harmonický soulad mezi všemi nejvyššími orgány státu. Obávám se vývoje směrem k něčemu podobnému, jako je v Indii kongresová strana, která vládne padesát let nebo kolik a udržuje zdání jakési demokracie. Tam bychom mohli velmi lehce skončit. Už to samozřejmě nebude jako předcházející režim, ale jakási naleštěná nápodoba skutečné demokracie.

To je obava, se kterou by asi hodně lidí souhlasilo, mě ale spíš zajímá, jak se tomu bránit. Čekat na nové generace, jak říkával Masaryk?

To je poněkud utopická představa. Každý, kdo byl na vysoké škole, si musel všimnout, že méně schopný vedoucí katedry si na tu katedru bere ještě hloupější asistenty, než je on sám, a tak může vzniknout perpetuum mobile, které může trvat tisíc let. Kromě toho korporativismus neboli samovláda vysokých škol může ohrožovat vytváření nových elit. K dokonalosti to bylo propracované za minulého režimu, kdy nerozhodovali lidé schopní, ale ti s kontakty. Jakmile je v oboru skupina, která je mocná, ale nekvalifikovaná, a dává přednost loajalitě před zdatností, nevznikne nic dobrého.

V Desateru není zákaz lhaní, je tam jenom zákaz křivého svědectví.

Takže černé vidění světa?

Vůbec ne. Já věřím na tlak vnějšího světa, proto jsem zastánce Evropské unie. Je to patrné na řadě oborů, jež jsou vystavené zahraniční konkurenci. Například přírodovědci, kteří nemají dostatečné znalosti, si v té obrovské konkurenci ani neškrtnou. Možná tam ještě statují, ale už odcházejí. Právnictví má velkou smůlu v tom, že je spojeno s jazykem. V tom je největší slabina právnických fakult, které dokonce nechtějí požadovat řádnou výuku cizích jazyků. Chtějí jít vlastní českou cestou. Pravda je, že globalizace i tady v některých oborech tlačí pozitivně, například v obchodním právu.

Zakažte slovo komunismus

Komunista Vojtěch Filip tvrdí, že nepotřebujeme Ústavní soud, protože vše má být v parlamentu.

Idea, že by Ústavní soud měl přezkoumávat rozhodnutí zákonodárců, se nelíbí podle mého názoru většině politiků. Ale jenom někteří, jako Filip, to říkají naprosto otevřeně: Ústavní soud přece nemůže změnit rozhodnutí parlamentu!

V poslední době se znovu mluví o zrušení komunistické strany. Existuje právní cesta, jak ji zakázat?

Komunismus má nejméně tři jasné definiční znaky. Zaprvé: soukromé vlastnictví je krádež, musíme ho zlikvidovat. Zadruhé: „vykořisťovatelskou“ třídu je třeba potlačovat jako celek, nezávisle na konkrétním – to je podobné teorii o nadřazenosti ras. Zatřetí: je třeba vést třídní boje i s pomocí diktatury proletariátu. I když vím, že většina současných komunistů by mi začala vysvětlovat, že všechny tři tyto znaky již vlastně neplatí, že program strany se vývojem změnil, pak jim mohu jenom opáčit, proč tedy trvají na nezměnitelnosti tohoto názvu, dalších symbolů, tradic a respektování vůdců minulosti. Proč prostě nový program a ideologii neoznačí jiným názvem.

Není už pozdě komunisty rušit?

S tímto heslem nesouhlasím. Já teď pěstuji nové heslo: Doba nazrála k tomu, že je třeba zakázat slovo komunismus jako označení politické strany. Nejsem tak naivní, že bych tím zrušil toto společenství. Mně jde pouze o to slovo. Jazyk je totiž, obdobně jako právo, důležitým nástrojem komunikace a koexistence lidí. Komunismus označuje ideologii, která je jednak nepravdivá a jednak způsobila utrpení mnoha milionů lidí. Je to označení něčeho zločinného.

Jak jde zakázat název?

Je to v interpretaci norem. Orgány činné v trestním řízení, když se objeví na zdi namalovaný hákový kříž, zahájí vyšetřování. Totéž by mělo platit i pro rudou hvězdu. Kromě toho každé povolení nebo zákaz politické strany je regulováno normami správního a ústavního práva a speciálními procedurami.

Skutečně tolik záleží na tom, jak se co jmenuje?

Záleží. Jak už jsem řekl, na slovech velice záleží. Slova jsou nástrojem komunikace a pravidla práva a morálky se také vyjadřují v jazyce. Bez nich je spolužití lidí nepředstavitelné. V moderní provázané sofistikované globální společnosti je význam těchto nástrojů ještě důležitější. Všimněte si, že v Desateru není zákaz lhaní, je tam jenom zákaz křivého svědectví. Jednoduchá lež v primitivních společnostech nebyla tak nebezpečná, jako může být v současnosti. Když řeknete dnes v určité situaci poplašnou zprávu, můžete zabít tisíce lidí. Normy se musí přizpůsobovat. Možná že součástí budoucí nové morálky by mělo být, že lež je trestný čin.

Když jsme u lži, v Rakousku před nedávnem poslali popírače holocaustu Irvinga na tři roky do vězení. Jak se na to díváte vy? Máme trestat popírání genocidy, nebo se spoléhat na úplnou svobodu slova a nechat vše na nějakých samočisticích mechanismech?

To je na samostatný rozhovor a důkladnou přípravu. Svoboda slova je ohromná hodnota, patří k základním principům, svobodný tisk je vedle ústavního soudnictví další síla, která může korigovat jednostrannost parlamentarismu. Na druhé straně i slovo může zabíjet, může ublížit. Tady máte dva principy, které stojí proti sobě, musíme je vážit. Což je ukázkový princip toho, o čem jsem mluvil. Podle mě nejde vnímat právo jen podle přesného znění zákonů. V takovýchhle případech se musí vážit podle konkrétní normativní situace ve vědomí většiny lidí, ve společnosti, takže to dokonce může být v různých zemích odlišné.

Není zarážející, že se o něčem tak důležitém u nás nevede diskuse? Vždyť je to velké téma, morální konflikt, který určitě budeme brzy také řešit.

Pořád opakuji, že ve společnosti je obrovské množství oblastí, které nezajistíte zákony a předpisy, ale které jsou ovládány vžitými zvyklostmi, etikou. V tomto ohledu mě velmi potěšilo, že v Česku vzniklo Etické fórum. Učitelé gymnázií převážně z Hradecka se scházejí na soustředěních, na něž zvou různé lidi a diskutují. Prosazují program zavedení etiky do škol. Začínám věřit, že svobodná společnost má vnitřní schopnost jakési sebenápravy. Vždy se objeví nějaký proud, který reaguje na její deficity. Nefunguje-li politická elita, lidé si sami začnou stanovovat důležitá témata k veřejné diskusi.

Takoví lidé jsou možná důležitější než různé právní normy.

Bohužel právo v moderní době stále více nahrazuje morálku, což je objektivní proces, ale právě proto se oslabuje právní vědomí. Lidé totiž dodržují a učí se právní pravidla nikoli četbou právních předpisů, ale skrze morální principy. Normativní systémy musí být ve vnitřním souladu. To však u nás neplatí.

RESPEKT 9/2006