Vladimir 518: Squaty jsou blahodárný

Dá se v hip hopu stárnout s grácií, nebo přijde moment, kdy už si rapper připadá trapně?

Starších rapperů je v zahraničí nespočet, mám pocit, že to je podobný jako u soulu, jazzu nebo šansonu. Rappeři získávají na váze, vytratí se postpubertální nadšenost a objeví se větší nadhled. Ve světě to je třeba B-Real ze Cypress Hill, Kool Keith nebo i Snoop Dogg, všichni čtyřicátníci. U nás jsme my první generace, která postavila a stabilizovala scénu. Orion například v devadesátejch letech kraloval lince metra C, což asi mnoha lidem dnes připadá neuvěřitelný. Udělat jedno graffiti na metro není sranda, ale udělat jich třeba padesát, abys na lince byl vidět hlavně ty, to už je poměrně zásadní výkon. Jsme taky první generace, která pořád hledá způsob, jak důstojně stárnout. Vždycky se ale budeme snažit o to, aby naše muzika odrážela náš věk, témata a prostředí okolo.

Jakou pověst má vlastně český hip hop v zahraničí? Třeba slovenští rappeři se mu smějí, protože jim připadá příliš jemný a měkký.

Nám je zase často k smíchu ten slovenskej. Naše scény si navzájem přestávají rozumět. Slovensko je země, kde berou hip hop smrtelně vážně, postrádám tam kreativitu a nadhled. V Česku se snažíme, aby byl hip hop víc v kontextu místního uměleckýho a kulturního myšlení. Podvědomě možná navazujeme na českou kulturu šedesátejch až osmdesátejch let, ať už je to film, ilustrace nebo hudba. Poměřuju tím svoji práci, což rappeři z bratislavského sídliště Petržalka moc nedělají. Tamní scénu to ale nezajímá, její problém je neustálý žvanění o ulici, takzvanej stoka rap. My už jsme si tím prošli a přestalo nás to zajímat hlavně proto, že jsme tak přestali žít. O ulici jsme mluvili v dobách, kdy jsme dělali graffiti. Představa, že melu o tom, jak je pro mě nejdůležitější parta a že jdu ze stoky nahoru a že až prodám dost desek, tak si za ně koupím auto… To jsou typy textů, který už fakt nemůžu psát.

Proč se ale český hip hop tak málo angažuje? Proč tu chybějí politicky vyhraněné texty?

Před volbama vzniklo několik dobrejch věcí, třeba skladba producenta Enemyho s hostováním pěti pražskejch rapperů. Pravda ale je, že politika není téma, který by hýbalo scénou. Důvodů je několik, ale ten hlavní je, že žánr si na to u nás nezvykl. Většinou platí, že ve státech, kde panuje napjatá politická situace, je hip hop naopak úplně politickej. Slyšel jsem několik demokazet z Afriky a tam se mimo chudobu řeší neustále i politika. Rap ale může i snít, vymejšlet si nereálný situace a světy, záleží na tom, jak k němu autor přistupuje.

Co vás vedlo k tomu, že jste ve volební kampani podpořil Stranu zelených (volby do sněmovny – pozn. red.)?

To bylo poměrně obtížný rozhodnutí, protože spojovat jakejkoli druh umění nebo svobodnýho vyjadřování s politickou linií je vždycky komplikovaný. Iniciativa, kterou dal dohromady Václav Havel, se mi ale líbila, protože se v ní sešli lidi, který respektuju, a nestyděl jsem se, že budu mezi nima. Vztah naší civilizace k planetě je pro mě téma číslo jedna. Větev zelený politiky musí existovat. Ekonomika a korupce mi v porovnání se současným vztahem člověka k přírodě připadá podružnější, přestože to spolu všechno souvisí.

PSH také pravidelně hrají na May Day Festivalu proti rasismu, který pořádá Antifa. Ani tam ale hip hop není ve většině.

Osobně jsem Antifu vždycky podporoval, její činnost má smysl. Zažil jsem devadesátý léta, kdy si neonacisti dělali, co chtěli. Mám s tím spoustu osobních zkušeností, protože jsem díky graffiti deset let prožil skoro nonstop na ulici. Pohyboval jsem se po nocích v metru nebo na nádražích a zkušeností se skinheady jsem měl dostatek. Častokrát jsme dostali do držky. Proto jsem se i přestal bát porvat se. Naučil jsem se, že je to lepší než se nechat zabít. V devadesátejch letech stačilo jako záminka ke konfliktu cokoli. Pamatuju se, jak jsme třeba s kámošema jeli metrem a přistoupili k nám tři skinheadi se železnejma tyčema a zeptali se: „Co to máš za tenisky?“ Měl jsem oldschoolový adidasky, tehdy je skoro nikdo nenosil. A už to začalo. Nebo jsme malovali zeď, oni to zjistili, srotili se v mnohonásobný přesile a zaútočili na nás. Vzhledem k tomu, že jsem byl napojenej i na punkovou anarchistickou scénu, tak jsem věděl, že Antifa po nich jde. Shromažďovala adresy, monitorovala je a oni se jí postupně začali bát. Policistů se náckové nebáli nikdy. Zažil jsem párkrát, že u rvačky zasáhla policie, a buď mezi nima byl další nácek, nebo skinheady v klidu nechali jít, přestože nás málem utloukli. Dneska už je bohudík situace jiná, stalo se z toho politický téma, který se řeší.

Odpudivý sociální stroj

Ve které části Prahy jste vlastně vyrůstal?

Na periferii, u Zličína, ale už odmalička mě rodiče posílali do kroužků do centra. Hrál jsem závodně basket, chodil jsem na kytaru a taky na výtvarku. V tý době mi toho přišlo až moc, ale dneska jsem za to vděčnej, protože spousta věcí mi jde snadněji. Rytmus, melodie, kresba… Mám to v mozku uložený.

Při cestách do centra jsem taky viděl první pomalovaný metra. Bylo mi asi třináct, jel jsem na basket a přijelo první graffiti metro. Vůbec jsem nechápal, co to je, kdo to udělal, co to znamená. Viděl jsem taky první komiksy, začal jsem číst a sbírat knihy, zajímat se o umění. To byla fantazie. Taky jsem začal v tomhle období intenzivně poslouchat muziku, metal, hard core a rap, ale i filmovou hudbu, jazz nebo elektroniku. To jsou pro mě důležitý raný vzpomínky, který mě později donutily vyrvat se z hnízda rodičů a jít si za svým.

Z jaké rodiny pocházíte? V čem jste vyrůstal?

Otec je muzikant a matka celej život pracovala ve firmách organizujících tlumočení a překlady. Myslím, že jsme ničím nevybočující rodina. Vždycky jsem si mohl víceméně dělat, co jsem chtěl, a přitom mi rodina dala skvělý zázemí. Vyrůstal jsem naprosto šťastně.

Co vás potom formovalo směrem k nezávislé kultuře?

Nepochybně mě odpuzovala ta určitá nalinkovanost života, začal mě děsit ten sociální stroj, kterej pravidelně produkuje další generace lidskejch termitů. Chtěl jsem naplno žít sám sebou, dostat se do prostoru mimo nudný a nechtěný povinnosti.

Jsme první generace rapperů, která hledá způsob, jak důstojně stárnout.

Do squatu na pražskou Ladronku?

Tam jsem odešel v devatenácti. Ale můj osobní kreativní příběh začal ve čtrnácti, kdy jsem se pustil do tvorby metalovýho fanzinu. Vždycky tu bylo silný metalový hnutí, pro undergroundovej metal mám slabost dodneška a fanzinová scéna tenkrát byla něco naprosto magickýho. Všechno probíhalo přes poštu. Přišel jsem jako dítě domů a měl jsem schránku narvanou dopisy. Celý vyučování jsem se na to těšil, chodily mi demáče, jiný fanziny, rozhovory, žádosti o předplatný. Takže jsem až do večera psal dopisy, pak jsem přepisoval fanzin na stroji, xeroxoval.

Ovšem čáru přes rozpočet tomu udělalo graffiti. Propadl jsem mu a odhodil všechno ostatní. Následně přišel rap a už to nešlo zastavit. Nechtěl jsem jít na vejšku, přestože moji vrstevníci odešli na UMPRUM nebo na AVU. Už jsem nechtěl marnit čas tím, co mě na sto procent v danou chvíli nezajímá. Chtěl jsem dělat komiks, hip hop a graffiti. Tak jsem se odstěhoval na Ladronku, tam bylo možný tímhle způsobem žít.

Jak jste přežíval?

Těžko. Vždycky jsem navíc měl hipísácký názory, že bych se neměl zaplétat s reklamou a kšeftem, a dodneška se to snažím dodržet. Začátky byly ohromně těžký, protože komiksem se tu nedá živit ani dnes, natož tehdy v polovině devadesátých let.

Podobný to tehdy bylo s rapem. Když jste vzpomínali na Ladronku, tak kolik si myslíte, že jsme dostali za koncert, na kterej přišlo sto dvacet alternativců? Navíc jsme pořádali jeden koncert za měsíc. Ale já jsem nikdy neměl velký nároky na to, co mám mít a jak mám žít. Byl jsem naprosto šťastnej i v tý malý místnosti na Ladronce, která měla osm metrů čtverečních. Měl jsem tam jen postel, stůl a knihovnu.

Pořád není jasné, jak jste si vydělával na živobytí.

Maloval jsem letáky nebo graffiti zakázky za peníze, první LP covery a občas jsme měli koncert s PSH. Každej to tam nějak lepil a docela se dařilo. Proto si myslím, že absence squatů v dnešní Praze je něco naprosto tristního. Mám osobní zkušenost s tím, co ti squat může nabídnout, to je absolutně nezávislá platforma. Ve velkejch městech jako Berlín nebo Amsterdam fungují squaty jako líheň nezávisle smýšlejících lidí. U nás ale studenti nastoupěj hned po škole do reklamky nebo se někde plácaj a pak začnou dělat kšefty. Málokdo z nich se dokáže uživit volnou tvorbou. Kdyby tu fungovaly podobný prostory, tak to ty lidi společnosti mnohonásobně vrátěj, vznikne nová a širší alternativní kultura, z níž bude v budoucnu mainstream těžit. Komunitní život, kterej v Čechách není moc běžnej, ti hrozně moc dá. Přes den si maluješ v pokoji nebo píšeš texty a večer je koncert na sále nebo se tam hraje divadlo. Dostaneš se k spoluorganizaci a učíš se zvládat celej ten kulturní cirkus. Myslím si, že kdyby tu bylo deset zajetejch squatů, tak by to město pocítilo velice pozitivně.

Našel jste tedy recept na to, abyste si mohl dělat svoje, nezaprodat se a zároveň nepřežívat za pár korun?

Receptem se stala soustavná a pečlivá práce, jedna věc navazovala na druhou. Vzhledem k tomu, že motivace pro jednotlivý projekty byla jen a jen velká láska k tématu, byl jsem vždycky schopnej pracovat až do úmoru. Tahle velká energie jako vedlejší efekt generuje i dostatek peněz na klidnej život. Myslím, že každej z nás se ocitne v životě na velice důležitejch křižovatkách, kde by se měl rozhodovat podle srdce. Já jsem to udělal a nikdy jsem ani na sekundu nelitoval.

Vítězí přizdisráčské debility

Jak se vlastně pojí hiphopová kultura s historickým dědictvím Prahy?

Mě ta tisíciletá tradice právě zajímá, i když je to zároveň velký břímě. Město trpí tím, že má pověst nezaměnitelný magický metropole, tím obdivem se pozastavil jakejkoli vývoj. Zajímám se o architekturu, a tak mě štve snaha všechno omezovat a jenom přemejšlet, jestli nová budova bude odněkud vidět, nebo ne. Precedens s Kaplickýho „Chobotnicí“ je naprosto typickej. Praha zatuhla nejenom přehnanou ochranou historie, ale i vpádem kapitalismu. Najednou se všichni přeorientovali na to, že se bude dělat byznys, a samotnýmu duchu města to svědčí možná míň než dřív. Něco šlo paradoxně líp a svobodněji.

Co třeba?

Samotný architekti byli radikálnější. Dnes se všechno podřizuje investorům a nejlevněji vycházej hranatý jednoduchý tvary, zatímco architektura šedesátejch a sedmdesátejch let měla tendenci rozbít tvar kostky, vznikaly expresivnější stavby, tvarově barevnější. Od pádu komunismu vyrostlo v Praze několik pěknejch a citlivejch domů, ale o skutečný ikoně současnosti nemůže bejt řeč. Progresivní a novátorský architektuře se tu nedaří, nemluvě o urbanismu nebo dopravních stavbách. Nový stanice metra a tramvají projektuje jedinej člověk – Patrik Kotas. To je z mýho pohledu možná dobrej technik, ale architektonicky a výrazově se pohybuje na hranici kýče. Chybí tady odvaha a nepřeje se radikálním cestám. Světová architektura lidí, jako je Rem Koolhaas, Toyo Ito nebo studio OMA, je zkrátka o level jinde. Architektura tu trpí stejně jako film, hudba nebo cokoli jinýho. Funguje tu velká stádnost a není poptávka po originální práci.

Na výstavě Městské zásahy Praha 2010 v DOX jsou k vidění nápady na skvělé architektonické projekty, takže inspirace tu jsou. Proč se neprosadí?

Abych nekřivdil architektům – myslím, že jich je tu spousta hodně kreativních, ale spíš tu není poptávka po projektech, který by vybočovaly z řady. Líbí se mi například práce Stanislava Fialy z ateliéru D3A nebo studia A69. Dlouhodobě taky sleduju soutěže pro pražskej veřejnej prostor a vždycky mě fascinovalo, že na třetím čtvrtým místě se často objevila jedna geniální věc, tři byly dobrý, ale vítězná varianta byla vždycky přizdisráčská debilita. Skutečnej důvod je podle mě ten, že ve společnosti momentálně panuje atmosféra nezájmu a nekonfliktnosti. Naší pasivitou jsme uvolnili přístup ke korytům lidem, který stojej jen o to, aby se nic neřešilo, bokem odtekly nějaký peníze a hlavně aby nebyl skandál. Komunální politika se často dělá takovým taxikářským způsobem, o uměleckejch a městotvornejch projektech rozhodujou i lidi, který za svoje kulturní vyžití považujou muzikál v Divadle Kalich.

Můžeš k tomu uvést nějaký příklad?

Tady na patře MeetFactory má ateliér David Černý, kterej s tím má bohatý zkušenosti. Pomník obětem války na pražským Klárově je příklad totálního průseru – David Černý sice vyhrál soutěž na jeho realizaci, ale po jedný jeho větě „Mrtvej komunista, dobrej komunista“ ho shodili z prvního místa a dosadili místo něj plastiku Vladimíra Preclíka – jeho řešení vypadá jako z roku 1974, působí to jako normalizační blbost. Podobnejch příkladů promarněnejch šancí je spousta: soutěž na Pomník obětem komunismu na Újezdě, fontána Propadliště času na náměstí Kinských, rekonstrukce náměstí Republiky a tak dále.

Vy ale ve svých komiksech a audiovizuálních inscenacích oslavujete některé výrazné normalizační stavby, což může zavánět smířlivým retropřístupem. V čem vidíte architektonické kvality třeba budovy Federálního shromáždění Karla Pragera?

Vím, spousta lidí ji nenávidí. Ale podobně nenáviděná je často i televizní věž, která se pomalu stává ikonou Žižkova. Svůj názor na Karla Pragera jsem nevystřelil od boku, je za tím spousta let shánění informací, který nebyly vždycky přístupný – jeho nezpracovaná a nezdigitalizovaná pozůstalost dneska leží v archivu Národní galerie. Dobový časopisy od války až do revoluce, kterejch jsem skupoval celý ročníky, přinesly o celý jeho generaci minimum informací. Nakonec jsem vyrazil přímo za architektama, který si tu dobu pamatujou, dělal jsem s nima rozhovory, bavil jsem se s jejich vrstevníkama, rodinama. Dostal jsem se tak k původním fotkám a návrhům, který nebyly realizovaný. Postupně se mi skládal dohromady jakejsi obraz, a když jsem dostal z architektonickýho časopisu Era 21 návrh, abych pro něj dělal komiks, tak jsem se rozhodl, že to zúročím. Stejně vznikla i inscenace Karel Gott Prager. Zavolali mi pořadatelé festivalu 4+4 dny v pohybu, že slyšeli, že se zajímám o Pragera, a jestli bych neudělal přednášku. Jenže to je pro mě cizí forma, a tak jsem navrhnul, že udělám audiovizuální koncert. Nezastávám se teda tý doby, ale konkrétních baráků.

Proč potom před manžely Machoninovými, autory obchodního domu Kotva, dáváte přednost normalizačnímu architektovi Pragerovi, který má na svědomí Novou scénu Národního divadla?

Jde jen o konkrétní architekty a konkrétní projekty. Nechci zobecňovat, v tý době se objevily ohromný přešlapy, jako je třeba Prior v Jihlavě, a taky velký highlighty. Důvod, proč jsem ale nakonec upřednostnil Karla Pragera před studiem SIAL, Machoninovými nebo Ivanem Rullerem, je ten, že po všech absolvovanejch rozhovorech, kdykoli jsem se zeptal každýho, kdo tehdejší architekturu sledoval, aby vypíchnul jediný jméno, řekl Prager. Byli to i lidi napojení na disent. Moje představa, že Prager byl kovanej komunista, byla vyvrácená. Neříkám, že byl anděl, spíš šlo o obrovskýho egomaniaka, kterej si razil cestu jako buldozer, ale jeho architektura není komunistická. Od socialistickýho realismu upustil hned v začátcích a navazoval na progresivní světový tendence. Byl největším vývojářem svý doby, mnoho jeho nerealizovanejch projektů má v sobě prvky avantgardy a utopie. Proto jsem chtěl, aby ho ta naše audiovizuální mše aspoň nějak rehabilitovala.

Je zvláštní, že nadšeně mluvíte o utopických projektech, přitom jako rapper a graffiti writer byste měl být vůči nim v opozici.

Ono to zvenku působí jako kontrapozice, ale graffiti je naprostá symbióza s domem, třebaže vzniknul na pozadí utopický nebo jakýkoli vize. Západní velkoměsta zažily ve druhý polovině 20. století ohromnej boom betonový zástavby. Zavládla technokracie a graffiti přišlo jako logická reakce města samotnýho. Šlo o to najít skrze něj – a potažmo i celou hip hop kulturu – svoje místo ve veřejným prostoru. Čím víc jsem graffiti dělal, tak mi docházelo, že betonový domy a plochy miluju. Nebyla v tom nenávist, ale přitažlivost. Vždyť vyhlášenou pražskou graffiti zónu Barrandovskej most projektoval jeden z nejlepších českejch architektů Karel Filsak, autorem betonovejch soch je Josef Klimeš. Pro mě to bylo fascinující zjištění.

Graffiti writer pořád slyší, že je vandal, ale v srdci je to jinak. Ty město neničíš, nejsi Bart Simpson, kterej někde vzadu na školu stříká posměšnej nápis. Bylo pro mě neuvěřitelný, že když jsem se setkal s architektama, tak mluvili a uvažovali o městě stejně, jako jsem to znal od svejch vrstevníků z graffiti scény. Udělal jsem třeba rozhovor s autorkou Kotvy a Thermalu Věrou Machoninovou a pak jsem její výpověď doslovně přepsal do svýho komiksu. Následně mi bylo vytýkáno, že je škoda, že jsem to převyprávěl svýma slovama, protože se tam objevovaly věty typu: „Mám ráda, když je dům tvrdej, vždycky mě zajímal ksicht domu.“ Znělo to jako můj slovník, ale patřil sedmdesátiletý architektce. Ona patřila do generace šedesátejch let, která uvěřila, že přichází nějaká budoucnost. Pak ale přišlo silný vystřízlivění. Teď mám pocit, že zase pomalu přichází doba, kdy se dá v budoucnost uvěřit.

Chybí tady odvaha a nepřeje se radikálním cestám. Architektura tu trpí stejně jako film či hudba.

Z čeho ten pocit vychází?

Vidím, že po neofunkcionalistický střízlivosti se tvary znovu rozpadaj. Hledají se nový architektonický ikony pro světový metropole, z nejlepších architektů se stávají globální autority. Vezměte si, co způsobila Fosterova okurka Swiss Re v Londýně či Gehryho muzeum v Bilbau – staly se z nich určitý logotypy města. Podobnou službu Praze 21. století mohla prokázat knihovna od Kaplickýho.

Je tedy Praha dobré místo k životu?

Sice trpíme tím, že nikdy nebyla dimenzovaná pro takový množství aut, ale třeba Řím má podobný problémy. Jinak si myslím, že to je fantastický místo pro život: je tu spousta parků, relativně dobrá atmosféra. Ztratili jsme ale odvahu a pouze stěží a opožděně doháníme světový vlivy. Blízkej je mi přístup, kdy se vnáší lidskej element do města tak, aby se v něm vytvářely obyvatelnější zóny. Proto nechápu, jak je možný, že se při rekonstrukci náměstí zapomene na stromy. Příkladem je náměstí Republiky, ohromnej prostor, na kterým není jedinej strom. Chybí tu i více kaváren, který by měly venkovní zahrádky, drobný nezávislý galerie, obchody s bláznivou muzikou, oblečením, jídlem a současnou světovou nezávislou knižní produkcí. Všechno se to pomalu mění, ale pořád platí, že zahlcení auty je enormní.

Vy jezdíte autem?

Jezdím. Ale řidičák jsem si udělal až před tři čtvrtě rokem, do jednatřiceti jsem se radikálně držel městský dopravy. Vyměknul jsem až proto, že jsem začal přicházet o soukromí, což je při tomhle druhu cestování základ. Přišla za mnou třeba parta teenagerů a chtěli, abych se jim podepsal, vyfotil, ptali se, kdy budeme hrát, a tak dál. Když se to začalo dít denně, začal jsem jezdit autem. Ale metro si pořád ještě ordinuju a hodně chodím pěšky. Auto totiž staví mezi člověka a město nějakou zeď a mně by Praha hodně scházela.

RESPEKT 26/2010