Marek Daniel: Kaplicky ani Bohdalka se nemůžou divit

Do českého éteru vtrhnul Tonda Blaník. Ze své malé kanceláře ovlivňuje a řídí kdeco, hlavně ale vládu a její kroky, taky prezidenta nebo opozici. Díky němu dostávají návštěvníci serveru Stream.cz očistnou možnost dělat si z politiky a vládnutí legraci způsobem, jaký tu od České sody nebyl. Tváří a spolutvůrcem této zábavy je Marek Daniel, jeden z nejvýraznějších českých herců porevoluční generace. A také tvůrce filmového obrazu Václava Havla v televizním cyklu České století. Rozhovor byl veden krátce po oslavách 25. výročí sametové revoluce, jež byly provázeny protesty proti Miloši Zemanovi.

Jak jste oslavil 17. listopad?

Točili jsme celý den Blaníka. V rámci točení jsme chtěli vyjít ven na ulici a udělat nějaké záběry z demonstrací, nakonec nám ale nezbyl čas.

Připadal vám protest proti Zemanovi přiměřený?

Jsem rád, že lidé v takovéhle míře vyjádřili nesouhlas s buranstvím prezidenta, které přesahuje veškeré meze toho, jak by měl prezident fungovat.

Proč myslíte, že se tak chová?

Nevím. Asi si chce posílit pozici u voličů, jež přitahuje rádoby lidový prezident, který nejde daleko pro sprosté slovo.

Házení vajec na prezidenta vám nevadí?

Nevadí. Co ti lidé mají dělat? Jakou mají jinou možnost bránit se proti tomu, když Zeman zpochybňuje i 17. listopad 1989?

Pokud ale připustíme, že ve vážných důvodech se můžou házet vejce na prezidenta, nebudou mít pak úplně jiní lidé příště zase nějaké své vážné důvody a ocitneme se v jakémsi bludném kruhu?

Nemá mluvit tak, jak mluví, a nemá dělat to, co dělá. Jak to, že třeba může beztrestně říkat o manželce Schwarzenberga, že má nacistickou minulost? Nebo sprostě nadává z rádia. A teď pozve Putina na oslavy osvobození Osvětimi. Ale co to je za demenci, slavit na téhle úrovni v Česku osvobození Osvětimi? To se snad bude slavit v Osvětimi, ne?

Lidé Zemana znají, museli tohle všechno očekávat, a přesto si ho zvolili za hlavu státu. Proč podle vás?

Nevím. Nahrál se do ideální pozice starého pána, který odpočívá na Vysočině, posílá odtud moudra a žehlí si tak svoji pozici před veřejností. Ale možná hodně lidem jeho chování vyhovuje.

Jaký je vztah Tondy Blaníka k Zemanovi?

Uvědomuje si, že Zeman je důležitá osoba, která má vliv na slušný přísun prachů z východu.

Tím se dostáváme k seriálu Kancelář Blaník, kde hrajete velmi výraznou a oblíbenou postavu pražského kmotra Tondy Blaníka, který ze zákulisí řídí všechny významné politiky. Proč to vlastně natáčíte?

Je to naše forma boje proti tomuhle způsobu politiky. Mí kolegové to vymysleli a já jsem rád, že mě přizvali, protože s touhle partou pracuju rád a připadá mi, že všechny věci, co dělají, mají svůj smysl.

O koho přesně jde?

Režiséra Marka Najbrta, scenáristu Roberta Geislera, Bena Tučka, producenta Milana Kuchyňku. Spolupracuji s nimi už víc než patnáct let. U Blaníka tam patří třeba ještě scenárista Tomáš Hodan nebo režisér Bohdan Sláma.

Setkal jste se někdy s člověkem, jako je Blaník?

Nesetkal, ani jsem jejich chování zvlášť nestudoval.

Z čeho jste tedy získal dojem, že zrovna takhle mluví a jednají? Třeba se tak Roman Janoušek vůbec nechová…

A vy jste ho slyšel, když zařizuje kšeft? Až se Tonda oficiálně dostane do novin, tak taky bude mluvit jinak.

Jde mi o to, do jaké míry je ona postava zkarikovaná a do jaké míry reálná.

Je to postava, kterou mí kolegové vymysleli. Vystihuje, jak my tyhle lidi vnímáme. Vychází se z tajných odposlechů, novinových článků a tak. Navíc já osobně tohle neřeším. Řídím se scénářem a maximálně mám připomínky typu – hele, tady bych to řekl tak, tady bych nějakou nadávku vypustil, je zbytečná, jinde zase přidal.

Mluví vám do psaní lidé ze Stream.cz, kde Blaníka vysílají?

Máme úplnou svobodu, akorát nám řekli, abychom sprostá slova nepoužívali samoúčelně. A to neděláme.

Máte nějaké ohlasy od politiků? Už víte, jestli pochopili ironii, nebo se jich různé invektivy, jimiž Tonda Blaník nešetří, spíš dotkly?

Asi tak i tak. Zatím mám jen jeden osobní zážitek. Po odvysílání jednoho dílu, kde mluvíme o Elišce Kaplicky, jsem byl s dětmi na trhu a ona mi tam zastoupila cestu. Jsem Eliška Kaplicky, říká mi, protože já ji nepoznal. Prohodil jsem, že je asi naštvaná. A ona odpověděla – copak já, já už jsem si zvykla, ale moji rodiče jsou z toho špatní. Tak jsem řekl na shledanou a šel pryč. Ale nebylo to příjemné.

Ovlivnil tento zážitek vaše pojetí Tondy Blaníka?

Neovlivnil. Kaplicky je veřejná politická osoba a my s ní v rámci zákonných regulí můžeme nakládat, jak chceme. Naše názory na ni přece vychází z jejího chování. A ona chtěla kandidovat na primátorku. Když se Bohdalka ocucává se Zemanem na jeho oslavě, tak se taky nemůže divit, že nás napadne příběh, který jsme pak do Blaníka zamontovali. (V seriáluKancelář Blaníkse objeví informace, že Jiřina Bohdalová spala s kancléřem prezidenta Zemana Mynářem – pozn. red.)

Zmínil jste, že Kancelář Blaník je vaše forma vzdoru proti politice, jak se tu dělala nebo ještě zřejmě dělá. Nebojíte se ale rizika, že budete lidi naopak utvrzovat v jejich asi dost rozšířeném pocitu, že tady všechno řídí nějaký Blaník ze zákulisí?

Tím se nezabývám. Pracuju podle scénáře a jen občas v něm řeším nějaké detaily. Musím však pochválit naši skupinu, protože v ní se tyhle rizika řeší. Když už hrozí, že by něco bylo přetažené, tak to eliminuje režisér. A potom i já mám možnost říct – hele, takovéhle věci říkat nechci.

Už taková situace nastala?

Ano, ale šlo o drobnosti. Třeba jsem řešil, jestli už není moc, když má Blaník říct: „Pane bože, ten Zeman má neuvěřitelný čuch na z..dy.“ Přepsalo se to teda „má čuch na lidi“. Pak jsme se však shodli, že mnohem lepší a přesnější je první verze. Někdy si naopak něco přidám. V posledním díle nazvaném Lety je věta: „Kdo z politiků by mohl mít náladu dělat dobro?“ Tak jsem si tam přidal: „Kdo z těch č…ků by mohl mít náladu dělat dobro?“ Když se to řekne hezky zamyšleně, tak to vytváří zajímavý kontrast.

Z jakého politika si nejraději děláte legraci?

Mně je to úplně jedno. Záleží, kdo do té uličky naběhne, kdo udělá něco, z čeho si pak chceme dělat legraci.

A koho má nejradši Tonda Blaník? S kým by šel na pivo?

S kýmkoli. Náš zákazník, náš pán. Ale nejvíc by ho to bavilo asi s Mirkem Kalouskem. I když mu trochu vadí jeho arogantní tón, naopak se mu ale líbí snaha nazvat věci pravými jmény.

Proč vlastně Blaníka odmítla vysílat Česká televize?

My jsme čistě z vnitřní potřeby natočili pilotní díl a dali ho na YouTube. Mělo to určitý ohlas a všimla si toho producentka Kamila Zlatušková z ČT Brno. Ta se to potom pokusila prosadit do výroby, ale neprošlo to přes programovou radu. My jsme však od začátku celou věc zamýšleli spíš na internet.

Řekli vám, proč by to podle nich lidé nepřijali?

Nebyl jsem u toho jednání, nevím.

Vy jako tvůrce rozumíte, proč je Česká televize v mnoha směrech tak konvenční, opatrná?

Obávám se, že jde o komerční tah, o důraz na sledovanost. Moje naivní představa ale je, že spektrum pořadů má být široké, zvlášť když televize vytvořila speciální kanály pro menšinové diváky. Nevím, proč to odmítají.

Po roce, kdy se vysílá na Stream.cz, se Blaník ukazuje jako trefa. Prodávají se trička s citáty Blaníka, hrnečky na kafe, stolní hra. Vznikl i blog Tondy Blaníka na serveru Reportér.cz. Nemáte strach, že bude brzy přeblaníkováno? Zvlášť když v psané formě na zmíněném blogu zní Tonda Blaník jako kdejaký hospodský štamgast, který nadává na režim.

Teď budu mluvit jen za sebe. Blog vznikl tak, že nás oslovil novinář Reportéra, který nám chtěl dát prostor. Jsme sice všichni vytížení, nemáme čas, nicméně producent vyhodnotil nabídku jako správný tah. Jeden ze scenáristů to měl psát a s ostatními konzultovat. Pak ale nastala v naší skupině technická chyba a konzultace neproběhly.

Takže vy jste nevěděl, že blog Tondy Blaníka uvedený vaším obličejem vzniká?

Nevěděl a překvapil mě. Scénáře jsou velmi kvalitní. Potom však vznikne článek, pod který se vůbec nemůžu podepsat.

Co vám na něm vadí?

Třeba pasáž, kde se mluví o otázkách Václava Krkavce, je prostě hloupý vtip. I v dalších pasážích chybí textu humor, lehkost, esprit. To je celé, co vám k tomu můžu říct.

Jaké jsou tedy hranice, za které vy osobně při nakládání se slávou Tondy Blaníka nechcete jít?

Můj názor je, že se o tom mezi sebou musíme víc bavit. Původně jsem byl i proti hrnkům a tričkům. Lidé si to ale rádi kupují. Hrnky vznikly proto, že Tonda Blaník rád pije kafe. Požadoval jsem tedy aspoň to, aby ty věci nebyly spojované s mým obličejem. Ale rozumějte – nikdy jsem nebyl namočený v internetovém médiu, jako jsem teď. Kvůli soukromí a volnému času nejsem ani na Facebooku. Učím se internetu rozumět a zjišťuji, že sebepropagace v různých podobách je součástí toho média, aby Stream.cz vůbec mohl existovat. Bylo to udělané v dobré víře, akorát tam utekl dramaturgický dohled. To je celé.

Prý vám chodí pozvánky na moderování podnikových večírků a vy je odmítáte. Je tohle hranice, za kterou už nechcete jít?

Tak skriktní to není. Moderování obecně však pro mě není šťastná disciplína, neumím moc mluvit spatra. Dělám to rád, vždy ale s někým druhým – Matonohou nebo Žáčkem – a pokaždé jsem „ten druhý“. V případě Blaníka chci, aby se naše skupina vyprofilovala a rozhodla, co všechno bude dělat a co už ne. Pak bude možné o něčem takovém uvažovat. Moje vlastní zájmy v tomhle ale nejsou hlavní. Nejdůležitější je pro mě naše spolupráce. Celé je to kolektivní dílo a jako kolektivní dílo by to mělo zůstat. Mám třeba nápad dělat Tondu Blaníka v pořadu Na stojáka. Ale opět – jsme ve skupině, je to společné dílo.

Vznikne někdy z Blaníka film?

To je přirozené, že tento vývoj, tento nápad nastane. Zatím se o tom ale jen velice virtuálně bavíme.

Návyky z kriminálu

Vaše další velká role je momentálně Václav Havel v seriálu České století. Jak obtížné je hrát zároveň Blaníka a Havla, tedy dvě velmi rozdílné figury?

Je to prostě jiné. Havel je historická postava se spoustou materiálů, které jsem studoval. Režisér Robert Sedláček chtěl, abych Havla napodobil co nejvěrněji. Snažil jsem se tedy do něho dostat a do jaké míry se to povedlo, se uvidí. Dělat Blaníka znamená říkat věty rovně, přirozeně.

Další rozdíl je, že u Havla jsem měl první scénář půl roku dopředu. Už rok před obdržením scénáře jsem četl dostupný materiál, scházel jsem se s lidmi, s nimiž jsem se o Havlovi bavil. Jak stál, jak ušel pět kroků, jakým způsobem si dal práska, jestli pustil ženskou do dveří, nebo nepustil. Jak na Hrádečku sekl do špalíku dřeva, jak se bavil s Olgou, jaký byl na Zábradlí, když se uvolnil. Učil jsem se Havlovu řeč, občas jsem ji zkoušel na svých známých a čekal jsem na jejich reakce.

Jak se tedy Havel hraje?

Bylo to skvělé. Měl jsem velkou trému, někdy až třas, kvůli té podivné debilní sentimentální pietě. Na natočené záběry jsem se pak nemohl dívat. Když se sám vidíte a navíc při snaze někoho známého připodobnit, tak ve svém výkonu najdete spoustu much. A to vás rozptyluje. Řídil jsem se proto pouze tím, co mi o mém výkonu řekl Sedláček a další lidé kolem.

Co bylo na ztvárnění Havla nejtěžší?

Nemám tu Havlovu veselou jiskrnost v očích, která byla poměrně všudypřítomná. Snažili jsme se také vystihnout jakýsi rozkol vztahový, milenecký mezi Václavem a Olgou, o němž už se dnes ví. Zajímavý byl i neustálý neklid. Ruce jsou pořád v pohybu – předměty na stole, krabička od cigaret, sirky, brýle. A pak Václavovy různé návyky: třeba hmat, jak si dá mocného páva a ruku s cigaretou schová pod lavici, i když sedí v klidu se svým sousedem Krobem na Hrádečku. Návyk z kriminálu je ale silnější.

Zaskočilo vás při studiu Havla něco?

Potvrdil jsem si, že ho mám upřímně rád a věřím té jeho lásce a pravdě. Ale pořád si nevím rady s prodejem Lucerny Chemapolu a Václavu Junkovi. To mi přijde divné. Nevím, jestli je Junek hodnověrná figura, spíš však asi ne.

To byl člověk, kterého by zřejmě Tonda Blaník uměl.

No jasně. Nechápu, proč to v Občanu Havlovi Václav Havel tak obhajuje a proč se tak rozohňuje nad tím, že prodej Junkovi někdo kritizuje.

Zmiňoval jste, že na Blaníkovi nijak zásadně nevyděláváte. Co vás vlastně živí?

Tak vzhledem k tomu, že Blaníka děláme až čtyřikrát měsíčně, výplata není standardní. Zní to možná hloupě, ale stejně jako mám nějaký kariérní vývoj, tak mám nějakou cenu za natáčecí den. Na téhle ceně s Blaníkem rozhodně nejsem, ale na druhou stranu peníze to jsou. Dostal jsem se na úroveň, jako když jsem býval hodně dobře zaplacený student. Jinak hostuji v Praze ve dvou divadlech, máme občasné zájezdové divadlo commedie dell’arte. Havel mi vydělal peníze, seriál Život a doba soudce A. K. mi vydělal peníze, pak jsem měl menší postavu v Kriminálce Anděl. Občas se objeví nějaká reklama…

Neodmítáte je?

Víte co, jsou to prachy. Zboží, které je mi bytostně odporné, bych nedělal, jinak jo.

Herce dnes běžně živí komerční seriály. Je to z vašeho pohledu zajímavá práce, nebo je mimo vaše kritéria?

Je to svým způsobem fenomén. Nedávno jsem měl možnost být v seriálu Ulice. Chtěl jsem to dělat. Byl jsem v situaci, kdy jsem měl odbarvené vlasy z Havla, z jiné role jsem měl vousy. Bál jsem se, že jako vousatý herec s divnými vlasy nebudu moc dělat jiné věci, třeba reklamu, kde si za dva dny vyděláte to samé co jinak za půl roku. Tak jsem chtěl jít do Ulice, abych to stigma vousatého chlápka, který dělá jen určité věci, ze sebe setřásl. Nakonec jsme se ale nedohodli. Nabídli jsme jim cenu, oni ji neakceptovali, tak jsem si řekl, že to radši dělat nebudu. Nicméně bylo to příjemné setkání. Dokonce to režíroval člověk, s nímž jsem kdysi dělal v Brně v televizi alternativní zábavu.

Mezi sitkomy a jinou tvorbou tedy není nepřekročitelná dělicí čára?

Není. Za posledních deset let se vztah herců k seriálům a reklamě strašně proměnil. Dřív herci vnímali takovou práci jako daleko větší shit. A také režiséři to tak kastovali – tihle herci hrají seriály, tihle reklamu, tihle dobré věci. To už neplatí.

Je to tím, že se zmenšily nároky, nebo se zvýšila úroveň práce v seriálech?

Nesleduju to, nevím, jestli se zvýšila úroveň. Změnilo se vnímání režisérů, přestali kastovat. Roli hraje i to, že je pro herce méně peněz a větší zájem hrát.

Omezuje vaše možnosti fakt, že jste nyní proslul jako herec v okrajovém internetovém médiu?

Myslím, že mi to spíš pomůže. Ale víte co – já mám štěstí, že se ke mně v posledních letech skoro nedostávají špatné nabídky. Nemusím proto moc selektovat. A většině lidí, kteří mě oslovují a s nimiž chci spolupracovat, je vlastně jedno, jestli dělám nějakého Blaníka, nebo ne. Naopak ho mají rádi.

Je viditelný rozdíl mezi prací herce v Česku a cizině?

Ve světové produkci jsem zatím nedělal. Asi je rozdíl v přístupu k hereckým hvězdám. Mají kolem sebe spoustu asistentů. Říká se, že když Tom Cruise točil v Česku, tak asistenti režie hlásili – právě vyšel z karavanu, je šedesát metrů od placu, je třicet metrů od placu, pět metrů od placu, je na place… Pak projel zkoušku a zase zmizel v karavanu. Nevím, jestli je to pravda, mě by to však takhle nebavilo. Docela mi vyhovuje pověst nás, českých herců, že na tyhle formální věci lehce kašleme, různě improvizujeme, vzájemně mezi sebou kamarádíme a během natáčení občas popaříme. Nejsem typ herce, který se do své práce úplně vnoří. Nabíjí mě okolní prostředí, potřebuju si mezi hraním dělat legraci, kraviny, hrát hry, číst si noviny, pak šup a jít do vážné věci.

RESPEKT 48/2014