Krištof Kintera: Chci být hloupý, a přitom zůstat chytrý

Co si ve vaší večerce návštěvníci nejvíc kupují?

Hodně letí mexické tortilly. Udělali jsme totiž chybu a napsali na balík, že stojí dvacku, jenže to stojí jenom jedna placka, kterých je tam deset.

Jak jste si ten obchod pronajal?

Původně jsem se snažil domluvit se dvěma Vietnamci ve Vršovicích, že by si to v knihovně vzali celé na starost. Ale jsou strašně obezřetní a mysleli si, že na ně šiju nějakou boudu. Obchod proto zbožím zaváží sestra mé ženy, která na to má živnostenský list, a prodávají v něm zaměstnanci galerie. Nakonec jsem rád, meritem věci je totiž právě začlenění galerijního personálu do akce: stávají se součástí instalace. Zájem o obchod je přitom tak velký, že včas nestačíme doplňovat sortiment.

Věnujete se umění, které je užitečné jen pro poměrně úzký okruh lidí. To jste si teď chtěl aspoň na chvíli zkusit, jaké to je, když můžete posloužit komukoli?

Hlavně mi šlo o to přemostit tu institucionální deku, která na galerii leží, nějakou radikální změnou prostředí. Věděl jsem, že se tak v knihovně okamžitě uvolní nálada, která se přenese do celé výstavy.

Bylo těžké Galerii hl. města Prahy přesvědčit, aby na netradiční experiment přistoupila?

Musel jsem to prorazit hlavou, na začátku se jim do toho opravdu nechtělo. Ještě těsně před instalováním výstavy jsem dostal od produkce z galerie seznam argumentů, proč ta večerka nejde udělat. Báli se, co kdyby přišla kontrola. Vysvětloval jsem jim, že to, proboha, není večerka, že je to site-specific instalace, a jestli ji udělám z písku nebo piškotů, jim přece může být jedno. Nakonec se to nechalo být s takovým tím českým: no tak uvidíme. No a nakonec vidíme, že to přineslo své ovoce, atmosféra se v galerii opravdu změnila. Pan šatnář mi třeba teď říkal: Pane Kintera, já se tak těším do práce, chodí sem spousta lidí, všichni se smějí, ptají se mě, jestli opravdu můžou s pitím do galerie, já jsem předtím dělal ve Veletržáku, kde vám byla taková nuda, nikdo tam nechodil…

S jedním z exponátů ale máte zásadní problém. Kvůli stížnostem zaměstnanců Městské knihovny se váš objekt Revolution – postava chlapce bušící hlavou do zdi – může pouštět jen od úterý do pátku, a to jen v dvacetiminutových intervalech, aby nerušil hlukem. Není to dost zásadní zásah do uměleckého projektu?

Na svém původním místě vydržel jen do chvíle, kdy v knihovně zjistili, že už asi nepůjde o stavební kravál při instalování exponátů. Výstava už byla dva dny otevřená a furt jim tam někdo mlátil do zdi. Zašli nahoru, zjistili, že to není instalační četa, nýbrž exponát, a v tu ránu byl oheň na střeše. Pod galerií jsou studovny, nechtěl jsem to hrotit, tak jsem ho přemístil do jiné místnosti a za dva dny zase přišli hoši z IT oddělení, že je to ruší při programování. Samozřejmě že by se z toho dala udělat kauza, že se zakazuje umění. Ale já nemám potřebu to skandalizovat. Revolution je prostě trouble maker, na to už jsem si zvykl a zároveň nehodlám terorizovat zaměstnance Městské knihovny. Proto jsem postavil ytongovou zeď, která zvuk tak nenese, a načas se omezil provoz. Ale už si asi zvykli, od minulého týdne totiž běží zase nonstop.

Být na hraně

V umění používáte srozumitelný, lidem přístupný jazyk. Nedívá se na vás kvůli tomu zdejší výtvarná scéna, libující si v tajnosnubných významech, skrz prsty?

Já moc neřeším, kdo se na mě jak dívá. Umění je tu, sakra, od toho, aby bylo komunikativní. Snažím se ho dělat tak, aby bylo alespoň částečně srozumitelné a obrovským způsobem mě to uspokojuje. Opravdu mě daleko víc těší, když mě pochválí pan šatnář než nějaký kritik.

Proč se tedy scéna snaží být tak nesrozumitelná?

Asi proto, že to tu komunitu hermeticky odděluje od okolního světa. Zřejmě v tom bude jistý fetišismus, nějaký duchovní sex-appeal: když nejste srozumitelný, tak jste zajímavější. Ale mně víc vyhovuje, když to baví děti i babičky, a přitom to není primitivní a prvoplánové. To je tenká nebezpečná linie, která mě teď začala zajímat – jak být hloupý, a přitom ještě zůstat chytrý. Být na hraně.

Čím si vysvětlujete, že je z výstavy tolik lidí nadšených a berou na ni své děti? Vaše sochy se přitom dají interpretovat jako hořká zpráva o světě, ve kterém to nějak nefunguje. Vysavač kopuluje s vrtačkou, kočárky se vyrábějí z pancéřovaného plechu…

Asi proto, že je to vcelku tragikomické. Nechci ale, aby ty sochy byly vnímané jako rodinné atrakce. Při přípravě výstavy jsem na děti vůbec nemyslel, ačkoli je zbožňuju a dvě mám doma. Sám jsem překvapený, že jich je výstava plná, ale taky už jsem byl svědkem, kdy je rozplakala – třeba socha Bad News: zhroucený čert, který vztekle buší do bubnu při poslechu rádia. Taky se mi zdá, že se konečně trochu proměňuje celkové klima v galeriích. Už je normální tam vidět posedávat hloučky capartů, kteří si kreslí a povídají o umění.

Děti budou těžko chápat třeba vaše sochy, v nichž komentujete všeobecné plýtvání energií.

Energie obecně mě strašně zajímá, je to základ všeho. A jak s ní zacházet, to je pro mě až magická otázka. Bereme za samozřejmost, že něco strčíme do zásuvky a ono to funguje, ale kdybychom to ukázali indiánům z Amazonie, budou na to čučet. Mé sochy o tom – každá jinak – hovoří. Šiva (obří postava složená z několika desítek lampiček, které svým světlem ohřívají prostor galerie – pozn. red.) vypovídá o maximalizaci spotřeby, kdy světlo zároveň topí, aniž si to uvědomujeme. Skulptura Máme na to (sousoší vyrobené z brambor, které elektrolýzou vyrábějí proud pro LCD displeje – pozn. red.) naopak o minimalizaci spotřeby, kdy se prachbídná brambora nabízí jako baterie. Ovšem nemá to být žádná agitačka.

Kvalitní umění se má použít jako nástroj, jak z lidí vytáhnout prachy a použít je na dobrou věc.

Nechcete tedy svými díly svět měnit?

Principiálně samozřejmě není vůbec ekologické vystavovat Šivu, který spotřebovává deset kilowatt, až to vyhazuje jističe. Celkově vzato ono celé umění vlastně není zrovna ekologické. Čili si nechci hrát na spasitele. Na druhou stranu si už nevystačím jen s dobrým pocitem z toho, že mé věci něco lidem sdělují, že s nimi nějak mentálně hýbají. Byl bych hrozně rád, kdyby se daly věci skrz umění razantně ovlivňovat. Ale vidím to spíš tak, že kvalitní umění se má použít jako nástroj, jak z lidí vytáhnout prachy a použít je na dobrou věc.

Znáte příklad, kdy by umělec peníze získané za své dílo využil na nějaký veřejně prospěšný účel?

Spíš mě napadá akce kapely KLF, která v devadesátých letech hodila do krbu milion liber, což je čin, který se asi nedá překonat, a zároveň totální protiklad veřejně prospěšné činnosti.

Na co byste peníze za svá díla použil, kdybyste je měl?

Třeba by se daly ve Vršovicích v naší proluce udělat veřejné záhony nebo něco takového.

Proč se vlastně vaše věci moc neprodávají?

Mé sochy jsou komplikovanou sběratelskou disciplínou, vyžadují prostor, jsou těžké a ještě k tomu mluví nebo se z nich kouří. Jsou to díla pro úzký okruh sběratelů.

Malý zázrak

Zmínil jste zanedbanou proluku porostlou náletovým křovím nedaleko vašeho bytu, kterou jste chtěl v rámci akce Zažít město jinak! proměnit v galerii pod širým nebem. Jak váš záměr dopadl?

Není to zdaleka jenom má aktivita. V Krymské ulici dochází k životodárné synergii kolem podniků, jakým je Café V Lese nebo Café Sladkovský, stává se z toho už dost vyhlášený Montmartre, který má naštěstí kromě hospodského života i nějaký přesah. Společně se tam snažíme zlepšit životní prostředí Vršovic, což jde ale pomalu a těžko.

Jak je vašim aktivitám nakloněná radnice Prahy 10?

Spolupráce s ní je tristní. Ukázalo se, že organizovat i pouhý tržíček s blešákem je velmi komplikované, protože formulace „auta našich občanů“, kterých se náš zábor na pár hodin dotkne, hraje pro radnici prim. Nemá cenu popisovat detaily. Je to celková dlouholetá frustrace dlážděná množstvím paradoxních verdiktů a přístupů při jednání s úřady a institucemi nejen na desítce. Tu frustraci umocňuje, že nám má jít o společnou věc, nemá to být střet, ale spolupráce.

S radnicí máte zkušenost i z instalování pomníku sebevrahům v podobě ohnuté lampy osvětlující zezdola Nuselský most. Tam byla jednání jednodušší?

Realizaci celého Mementa mori považuji za malý zázrak. Oslovil jsem Iva Slavíka, v dobrém smyslu slova lobbistu, který se v prostředí pražských úřadů pohybuje jako ryba ve vodě a spoustu práce s prosazováním odvedl za mě. Starostka Prahy 2 tomu díky němu dala zelenou, pak musely proběhnout všechny ty oficiality, stavební řízení, sehnání šílených třiceti razítek, u celého martyria jsem naštěstí nemusel být.

Mohl byste to srovnat se svojí zkušeností v nizozemském Tilburgu, kde vás město přímo vyzvalo k realizaci a kde máte podobnou sochu – ohnutou lampu, která se na ulici sklání k barokní soše sv. Františka, jako by ho pozorovala?

Tam šlo vše jak po másle. Nadšení panovalo od řemeslníků až po magistrát, všichni to vzali jako dobrou věc a od prvního okamžiku ji podporovali. Pořádala to nadace Fundament Foundation, která v barokním parku dělá podobné projekty a s radnicí má bohaté zkušenosti. Moje akce měla být původně dočasná. Její existenci měla ohraničit životnost žárovky, která je odhadovaná na pět set dní, ale od té doby už ji několikrát vyměnili. Socha tam nakonec zůstala nastálo, protože se prý líbí místním, kteří ji tam prostě chtějí mít.

V Tilburgu jste zasáhl do podoby barokního areálu a neměl jste problém. Proč je u nás tak složité nějak oživit veřejný prostor?

Je to totálně odlišné jakousi kvalitou obecního mentálu. V Holandsku jsou lidé otevřenější a zajímají se o nové věci. Tady stále panuje dosti rigidní mentální prostředí a nám nezbývá než s tím neustále bojovat a věci prosazovat. O to je to však možná dobrodružnější. Místo aby úředníci podobné věci prosazovali u svých lokálních politiků, stavějí se do opozice a tvrdí, že na to v rozpočtu chybějí peníze. Přitom celá akce v Nuslích stála jen pětadvacet tisíc. Znovu a znovu opakuji: projekty ve veřejném prostoru nemusí stát hory peněz.

Jak ten přístup úředníků změnit?

Recept nemám. Ale musí se na úřady dostat lidé, kteří budou schopni přijmout myšlenku, že se mají zabývat i něčím tak zdánlivě nedůležitým, jako je podoba městského prostředí. Třeba to změní i má výstava. Když na ni teď přijdou puberťáci, kteří jednou budou na radnici pracovat a budou tam časem prosazovat smysluplné projekty, které nebudou stát miliony.

Co říkáte na tvorbu autorů, kteří s radnicí raději ani nejednají a dělají své věci ve veřejném prostoru ilegálně?

Je strašně dobře, že jsou tu lidé jako Epos 257 nebo Roman Týc, kteří se s tím fakt nemažou a nezdržují se nějakými razítky. I autobusák Smetana, který má můj obdiv. Na druhou stranu takové věci na ulici vydrží jen dočasně. Můj záměr s pietou pro sebevrahy byl, aby tam byla legálně a natrvalo. Oboje metody jsou důležité, jak ta spontánní nelegální, tak pokusy o legalizaci něčeho smysluplného.

Proč vás neláká ilegální tvorba?

Ve štrýtu tolik nejedu, ačkoli nějaké věci jsem dělal. Akorát se o tom nemluví, poněvadž mě při tom nechytili. Sprejoval jsem třeba na zdi bank loga jejich konkurentů. Vžíval jsem se do role zaměstnance ČSOB, který přijde do práce a na vchodu má nasprejované logo KB – co se asi děje v jeho hlavě, jestli ho napadne, že by měl něco na oplátku nasprejovat on.

Do veřejného prostoru vstupujete i jako cyklistický aktivista. Jak jste se k tomu dostal?

Auto jako sochař samozřejmě používám, ne každou trubku odvezete na kole. Ale zároveň jsem rád za každý okamžik, kdy jím jet nemusím, protože je to ohromně osvěžující. Cyk-
listika je adrenalin, ve městě mě baví mnohem víc než drhnout kořeny někde v lese. Věřím na to, že na kole se dá brázdit i Prahou, strašně proto fandím věcem, které dělá iniciativa Auto*Mat, ačkoli výsledky za ta léta dřiny nejsou takové, jaké být mohly. Přesto mám pocit, že odvedli obrovský kus práce, každý rok cyklistů v Praze přibývá.

Jezdíte na protestní cyklojízdy?

Dřív jsem jezdíval hodně, teď tam občas beru děcka a je to vždycky úžasný zážitek. Krásný a mocný záblesk sounáležitosti. Sejdou se lidé, kterým záleží na tom, aby město vypadalo a fungovalo líp. Takový peloton utopistů. A jet po magistrále kolmo, to je blaho svého druhu. Je potřeba neustále připomínat i touto cestou, že ve městě stále a naprosto nepochopitelně nevznikla třeba síť půjčoven kol, jaké známe ze západoevropských velkoměst. Určitě by to Prahu stálo míň než sto metrů tunelu nebo jedna stanice metra.

Cyklojízdy zatím téměř žádný dopad na změnu dopravy v hlavním městě nemají, nepočítáme-li těch pár kilometrů cyklostezek především na periferii města. Není čas na radikálnější protest? Co třeba blokáda magistrály?

Auto*Mat zvolil cestu mírného soustavného tlaku, protože si je vědom, že vyhrocení situace by celou věc ještě zkomplikovalo. Když zablokujete magistrálu, ucpete tepny, nebudou moct jezdit sanitky, chlapi neodvezou manželky do porodnice… To by snaze propagovat městskou cyklistiku jenom uškodilo. Taky je ale dost možné, že nás celosvětová situace ohledně našeho černého zlata velmi rychle vyžene na kola, budeme na nich brázdit tunely Blanka a stane se z toho taková jedna velkolepá každodenní cyklojízda.

RESPEKT 18/2012