Jaroslav Foglar: Vytvořil jsem legendu

Jaroslav Foglar ovlivnil několik generací našich občanů, prakticky více lidí než kterýkoli politik. Přes půl století stál v čele pražské Dvojky, legendárního skautského oddílu, a to i v nejkritičtějších obdobích – za protektorátu, v padesátých letech a během normalizace. Je otcem myšlenky čtenářských klubů Mladého hlasatele, jichž vzniklo dvacet čtyři tisíc. Především je však autorem více než dvaceti knih pro mládež a nesmrtelných Rychlých šípů.

Tento rozhovor vznikal několik dlouhých hodin a přepis by vydal na knihu. Jaroslav Foglar při něm i přes svůj pokročilý věk fascinoval dokonalou pamětí, se kterou dokázal popsat i ty nejmenší detaily ze svého dětství a života.

Představoval jste si někdy, že se stanete spisovatelem? Byl to váš ideál z mládí?

Od dětských let jsem hledal knížku, ze které bych se mohl dozvědět, co jsem zač, jestli bábovka, nebo schopný kluk. Ale všechny, které jsem prošmejdil, nebyly o chlapcích, ale o dospělých. A tak jsem si umínil, že až budu velký, napíšu si takovou knížku sám. To mi bylo dvanáct roků. Ve dvanácti letech člověk není s to napsat knížku, kterou by lidé četli, ale já už jsem tak uvažoval.

A jaký byl váš ideál?

Dobrodružství. Šlo o to, jak bych se při něm zachoval. Neměl jsem představu, jaký bych měl být, ale věděl jsem, že bych měl mít mužské vlastnosti, abych se necítil jako usmrkanec.

Podnikal jste nějaké literární pokusy? Psal jste si například deník?

Deník jsem si psal asi od osmého roku. Maminka měla papírnický krám a mně a bratrovi dala dvě knihy, na které napsala „Kronika – Jaroslav Foglar“ a „Kronika – Zdeněk Foglar“. Od té doby jsem denně popsal jeden list formátu školního sešitu a takto jsem zachytil každý den od roku 1916.

Vše vycházelo ze mě

Jaké jste měl vzory jako chlapec?

Všechno vycházelo ze mě, z mé fantazie.

A obecně, tehdejší kluci měli nějaké vzory jako třeba my Vinnetoua?

Nic takového nebylo. Udělal jsem legendu hochů od Bobří řeky, protože ten vzor byl třeba. Vymyslel jsem Zelenou příšeru, zelené světýlko na protějším břehu řeky. Natáhl jsem přes vodu provázek a večer, když se nikdo nedíval, jsem za něj zatáhl a na druhé straně se objevilo světýlko. To byl olej s takovým hořáčkem uvnitř sklenice zabalené v zeleném papíru. A chlapce v oddíle jsem utvrdil v přesvědčení, že nás odtamtud někdo pozoruje. Když jsem provázek pustil, světlo zmizelo. Vyráběl jsem takovéhle kouzelnické hříčky.

Ale ve většině vašich knih se vyskytují nebezpečné situace, které nemají s dětským světem nic společného. Není v tom záměrná konfrontace se světem dospělých?

Neměl jsem takový úmysl. Snažil jsem se, aby v mých knížkách hrála mládež, spíš klukovský než dívčí svět, a do toho jsem zapletl dospělé.

Přesto jste vytvořil několik velmi zvláštních, až hrůzných postav dospělých, například pomateného Derneta v Chatě v Jezerní kotlině či Dvouhlavce v Přístavu volá. I to je pouhá náhoda?

Derneta oživila moje fantazie, ta postava se zrodila ve mně. Každý umí něco. Někdo umí hrát na housle, já například vůbec neznám noty. Ale Dvouhlavec existoval. Vyskytoval se v okolí Obecního domu u Prašné brány a nosil velký šátek, protože měl nějaký strašlivý nádor. Viděl jsem ho a udělal jsem z něj Dvouhlavce. Mnoho věcí má původ v mých zážitcích.

Dnes je těžké říct, co kde vzniklo. Přístav volá je ryze soukromá záležitost. Rozešli jsme se s dívkou a byl jsem z toho nešťastný, protože ten rozchod jsem asi sám způsobil. A to jsem vykouzlil v té knížce. Jak jsme spolu chodívali na Petřín, když tam všechno kvetlo. Do Seminářské zahrady. Ale v knize vystupují dva chlapci, z nichž jeden odjíždí. Udělal jsem knihu ryze klukovskou. Nemohl jsem psát dospělé dojmy. Byla to moje první láska.

Nezměnil bych ani slovo

Jak intenzivně jste pracoval na svých knihách? Psal jste denně?

Nelze si říct, teď mám dvě hodiny volna a teď budu psát. Musí přijít určitá nálada, ne jenom něco prožít a dát to na papír. Píšu rukou. Mám místa, kde se mi podařilo něco přitažlivého napsat, a na ně pak chodím v domnění, že něco vytvořím jedině tam. Například pod kavárnou Kajetánka je zahrada s lavičkami, kam málokdo chodí. Tam se usadím a napíšu tři čtyři stránky. A pak tam jdu třikrát čtyřikrát, a nic nenapíšu. Ale mám pocit, že jedině tam se mi to povede.

Proč jste potřeboval zrovna takovou metodu?

Hledal jsem zákoutí, kde bych viděl ruch okolo sebe, ale mě by se netýkal. Taky jsem psal na Vinohradech u Havlíčkových sadů, v ulici Na Kleovce s kamennou zdí u zahrady. Tam vznikl Přístav volá.

Přímo do psacího stroje jsem ťukal jen závěrečné kapitoly Dobrodružství v Zemi nikoho, kde se ti kluci propadnou do země. Podle smlouvy jsem knihu musel odevzdat do konce kalendářního roku a zbývalo mi ještě asi třicet stran. Už nebyl čas psát ručně a pak přepisovat a opravovat.

Měl jste od začátku jasno o každém příběhu?

Nedělal jsem si osnovu, děj mne nesl. Nejhorší byla první věta, první kapitola, pak už se to rozjelo. Když jsem měl víc zápletek, vybíral jsem si tu nejlepší.

Přepracovával jste nějakou knihu?

Ne, vše je původní. A i dnes si říkám, že bych nezměnil ani slovo.

Která z vašich knih je vám nejbližší?

Ta první, Hoši od Bobří řeky, ale i další, například Dobrodružství v Zemi nikoho, to jsem psal na vysoké skále nad Sázavou, za Pikovicemi. Potom Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří, které velmi pozdvihly náklad Mladého hlasatele, ty jsem psal doma i venku, na Kampě a na Kajetánce.

Píšete přes šedesát let, ale více než polovinu té doby vaše knihy nesměly vycházet. Jak vás ovlivnila padesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy jste psal „do šuplíku“?

Vždy mě hnala idea té knihy. Chtěl jsem ji mít hotovou, dopsanou. Věřil jsem, že dříve nebo později se tu poměry ustálí a knihy se budou vydávat.

Plánujete ještě něco nového?

Jako moje poslední knížka vyšel Strach nad Bobří řekou a teď pracuju na Modré rokli. Zpracovávám vlastně seriály, co kreslil Kája Saudek a já jsem k nim psal scénáře. Koncem osmdesátých let vyšly ve třech sešitech, Modrá rokle,Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn, a já je teď dávám dohromady do normální knihy. Zatím mám dvacet dva stránek čistopisu, ale zhoršil se mi zrak, místo čtyř a půl dioptrie potřebuju sedm a to mi v práci nepomáhá.

Pravdu o Vontech neprozradím

Zvláštní kapitolu vašeho díla představuje stínadelská trilogie. Je známo, že si střežíte svá tajemství, ale jak jste vůbec přišel na příběh Vontů?

Ten chlapec se jmenoval Vojtěch Vont a po jeho smrti si Stínadelští začali říkat Vontové. Takže nejdříve jsem vymyslel jméno a od toho jsem odvodil celou legendu. Samotný příběh však nemá reálný podklad. Lidé ze mě tahají rozumy, občas řeknu někomu něco nějak a jinému zase jinak, ale skutečnost se nikdo nikdy nedoví. Neprozradím ji, aby se neztratilo kouzlo, v tom je zakopaný pes.

Vtírá se tu určitá podobnost Záhady hlavolamu s Golemem od Gustava Meyrinka?

Koresponduje to. Všechny tyhle drobnosti ale suma sumárum přispívají k jitření fantazie.

A samotný model dvou čtvrtí, jedné temné, uzavřené, druhé otevřenější, i to je váš výmysl, nebo máte osobní zkušenost s nějakou „ostřejší“ částí města?

To ani ne, ale jednou nás s bráchou někde u Štěpánské napadla parta kluků, dostali jsme se do hádky, jeden z nich mě praštil sklenicí navlečenou na ruce a udělal mi podlitinu. Byla to nepatrná epizoda, ale vždycky jsem se čtvrti okolo Karlova náměstí vyhýbal.

Záhadu hlavolamu a Stínadla se bouří, v nichž je tak jasná hranice mezi dobrem a zlem, jste psal za války. Odrážela se válka ve vašem psaní?

Moc mě neovlivňovala. Pouze tu vládl určitý pocit nebezpečí. Člověk si nikdy nebyl jist, co se mu může přihodit, kdo v noci zaklepe a odvede si ho. Ale pocit, že je nad námi moc, a když se znelíbíme, tak se ztratíme, ten pocit tu byl, ačkoli jsme nedělali nic špatného. Koneckonců desetitisíce lidí, kteří nenapsali ani řádku, se bály taky.

Máte zvláštní cit pro neobvyklá jména a názvy: Tleskač, Losna, Mažňák, Dunivá Kateřina, Umrlčí prst…

To jsou moje výmysly. Vždycky se ještě podívám do telefonního seznamu, zda tam to jméno nefiguruje, abych eventuálně nepopisoval někoho konkrétního.

Teď se mi ovšem ozval člověk jménem Marynčák, který byl před válkou u mne v oddíle a dnes je americký občan. A já jsem ho použil v Záhadě hlavolamu, protože jsem nikdy takové jméno neslyšel. On sám to ví, vždyť tu knížku četl. Propůjčil jméno chlapci, který se vychloubal, že má údajně ježka v kleci doma. Vontové ho na něm chtěli, mlátili ho a on pak nemohl vyjít na ulici bez doprovodu otce. A ten Marynčák má ke mně zítra přijít.

Mohli by mít Vontové pokračování?

Ne. To už je uzavřená trilogie a zbytečně bych ji rozmělňoval. Svým způsobem jsem se dostal do dějin české literatury.

Rychlé šípy nešlo zastavit

Vaší největší stálicí jsou Rychlé šípy, jejich neměnné charaktery existují již více než půl století. Vymýšlel jste je rovnou jako seriál?

Myslel jsem, že napíšu jedno, dvě, nanejvýš tři pokračování, ale Rychlé šípy měly ohlas, tak jsem napsal čtvrté, páté a pak už to nešlo zastavit. Jinak bychom vyvolali revoluci mezi čtenáři.

S dalšími ohnisky děje, jako je třeba Bratrstvo kočičí pracky, jste na začátku nepočítal?

Ne, to vzniklo samo od sebe.

Ale jak se dají vymyslet postavy jako Dlouhé bidlo či Štětináč?

Krysaře jsem viděl na Jiráskově mostě. Seděl tam otrhaný chlap, v kapsách měl krysy a potkany, lezli mu po ramenou a on vybíral peníze. Lidi ho obcházeli s určitým odporem, házeli mu dvacetníky nebo padesátníky a já se toho hrozil, protože krys jsem se štítil. I při filmování Záhady hlavolamu, když měly v ateliéru plavat krysy ve stokách, museli technici na Barrandově ušít potkany z látky a hodit je do vody.

Žil jsem normálně

Můžete popsat svůj pracovní den?

Vstanu v 6.15, uvařím si kafe, trochu si zacvičím, už mi to nejde tak dobře. Před lety jsem utrpěl úraz páteře, a když se ohýbám, mám potíže. Ale dělám, co můžu, musím mít pohyb. Potom si sednu za stůl, dám si to kafe, bez lógru, překapávané a s umělým sladidlem, a napíšu si zhruba do deníku, co se stalo den předtím, jaké jsem vyřídil telefony, kdo přišel, co se umluvilo. Odpoledne chci pokračovat v práci na Modré rokli. Dal jsem si takový závazek, že denně napíšu alespoň stránku čistopisu. Nedaří se mi to, včera jsem neudělal nic, bylo tu hodně návštěv, ale předevčírem jsem napsal 22. stránku. Návštěva mě vždy rozruší a pak nejsem s to nic dělat. V průměru jich mám pět šest denně.

Dnes, čtyři roky po listopadu, mají děti tisíce vzorů. Jak se vůbec díváte na dnešní mládež?

Dnes už mládež není tak žhavá, snad je to tím, že může všechno mít. Existují skautské oddíly, turistické, trampské party, nikdo nikomu nic nezakazuje. Škoda že už nemůžu fungovat jako dřív. Bude mi osmdesát sedm let a táhnul jsem to od roku 1924.

Myslíte si, že jazyk i hodnoty vašich knih jsou stále platné?

To je jasné z dopisů. V nich stojí Váš nejvěrnější čtenář nebo Vy jste můj nejlepší spisovatel… To jsou pro mne směrodatné údaje, protože k tomu pisatele nikdo nenutí, nikdo ho nekontroluje a on se takto vyjádří.

Zajímáte se o politiku?

Zajímám. Poslouchám rozhlas, Svobodnou Evropu. Každodenně, zejména v noci, když nemůžu spát. Zajímá mne to, i když nejsem takzvaně státotvorný.

A co říkáte dnešním poměrům?

Je živější atmosféra, než bývala, protože se ve světě víc děje. Sovětský svaz se rozpadl, a to se po válce říkalo se Sovětským svazem na věčné časy. Zmizela i všechna hesla. Teď je atmosféra lepší: nemusíte se bát promluvit, nejsou odposlouchávací zařízení.

Na začátku jste říkal, že motivem vašeho psaní byla touha dozvědět se, co jste zač, vyzkoušet si, co vydržíte. Když se ohlédnete zpět, jak se vám to podařilo?

Nevím, jak se mi to podařilo. Žil jsem normálním způsobem, nebyl jsem žádný odvaz. Byl jsem nejprve klukem, pak dospívajícím, potom dospělým, nedělal jsem žádné vylomeniny, a tím pádem jsem tu ještě dneska, místo abych byl na hřbitově. Tak jsem tady a můžu s vámi dělat tenhle rozhovor. To je taková hra osudu.

RESPEKT 43/1993