Ivan Medek: Mladí už prezidenta na nic nepotřebují

Ivan Medek zažil první republiku a všechno, co přišlo po ní. Ve více než padesáti letech ho komunisté vyhnali do Rakouska, odkud pak do konce normalizace zaznívalo legendární, hlubokým hlasem pronášené – Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň. Devadesátá léta spojil s prezidentskou kanceláří Václava Havla, nazývat ho Havlovým člověkem by ale bylo značně nepřesné. Jeho názorová nezávislost, zkušenosti a strohost v pronášených soudech z něj dělaly jednoho z nejpozoruhodnějších glosátorů české společnosti. 

Z těchto důvodů jsme v rozhovoru zachovali část týkající se prezidentských voleb v roce 2008, kdy byl do funkce zvolen Václav Klaus. Jen pro připomenutí: jeho zvolení předcházely zákulisní manévry „hotelových“ lobbistů – pár dní před prezidentskou volbou se sešel na utajované schůzce Klausův kancléř Jiří Weigl se Zemanovým poradcem Miroslavem Šloufem v pražském hotelu Savoy, aby dohodli hlasy pro Klause. Záběry z hotelové kamery se dostaly na veřejnost a způsobily skandál. Klaus nakonec prezidentské křeslo – díky přeběhlíkům a absentérům – obhájil těsnou většinou poslaneckých a senátorských hlasů.

Překvapila vás něčím prezidentská volba? 

Ne. Až na jedinou výjimku, a to byla forma debaty o způsobu hlasování.

Co vás na tom zaujalo? 

Myslím styl, myšlenky, způsob, jakým je politici vyjadřují. Je to beznadějná situace. Na konci volby jsem dospěl k tomu, že jestli jsme si tyto lidi zvolili svobodně jako naše zástupce, pak nestojíme za nic.

Není to příliš příkré? Sama kandidatura Jana Švejnara je přece pozoruhodná. Fakt, že se dostal do hry tak zajímavý kandidát, staví politiky do dobrého světla. 

Ale prosím, uznávám, že ta skutečnost, jak se Jan Švejnar dostal daleko a přitom začínal z nuly, je obdivuhodná.

Zajímavý byl i zarytý odpor ODS vůči Švejnarovi, když si uvědomíme, že jde v českých poměrech o pravicového člověka s americkým pohledem na svět, což by mělo ODS konvenovat. Jde jen o křečovitý konec dlouhé Klausovy éry?

Myslím, že pro ODS byla děsivá hlavně představa, že by se Klaus eventuálně vrátil do stranické politiky. Jinak v ODS jsou lidé, kterým by způsob, jak se prezentoval Jan Švejnar, mohl být sympatický. Mohl by jim dávat pocit, že se Švejnarem přijde období klidné demokracie bez zbytečných gest a provokací. Na druhou stranu v ODS je také spousta lidí, kteří vidí ve Švejnarovi nebezpečí, protože by pochopitelně otočil kormidlo směrem k Evropské unii. Způsob, jakým se někteří lidé, třeba Jan Zahradil, vyjadřují k EU, je zcela ojedinělý a místy až legrační, protože říkají věci, které nejsou pravda.

Ale i díky tomu nejsou napravo od ODS žádní extremisté. Nehraje tedy svou roli vlastně dobře?

Ano, ODS sama sebe deklaruje jako jedinou pravicovou stranu u nás. Na druhé straně v pravém slova smyslu pravicová není. Ona nemá základní znaky pravicového myšlení, především konzervativismus, skutečnou snahu o udržení kvalit, které společnost vytvářela. Naopak má takovou představu, že ona ví všechno lépe. ODS je především fundamentalistická strana, nepřipouští alternativu a je závislá na idejích svého zakladatele.

Klaus v jednom z povolebních rozhovorů interpretoval svoji výhru jako boj s nepolitickou politikou a boj s elitáři, kteří chtějí rozhodovat bez mandátů.

Myslím, že tento způsob myšlení zvolil Klaus naprosto záměrně a že je typický pro jeho politické, ale i osobní myšlení. Běžně polemizuje proti něčemu, co o něm dotyčný neřekl.

Demokracie bez politických stran není možná, ale jenom s politickými stranami také ne. Nelze z debaty vyloučit inicia-
tivy, bez nichž se žádná společnost neobejde a které jsou základním znakem života společnosti. A tyto iniciativy nemají ve své činnosti žádné hranice, kromě navrhování zákonů, prosazování vládních a státních věcí. Ostatně například Amerika vyrostla zespodu, z různých skupin a jednotlivých lidí a jejich politických požadavků. Je to tak všude – v Německu, v Anglii. Lidé jsou delegováni do státních funkcí nejenom politickými stranami, ale také třeba soudy, královnou nebo jinými činiteli.

Člověk by řekl, že ekonomický liberál zná rizika rozhodování z jediného místa. Jak si tento Klausův politický centralismus vysvětlit?

On je přesvědčený, že jeho koncept je správný, a za druhé je přesvědčen, že dokud má všechno v rukou, nemůže se nic stát. Ale Klaus je cyklické téma spíš pro psychologa, který by analyzoval jeho povahu. Mě uklidňuje, že je tady spousta lidí, a nejen mladých, kteří prezidenta a vládu na nic nepotřebují. Když se podívám, jak se vyvíjí náš průmysl a zahraniční vztahy, tak je skoro jedno, kdo nahoře sedí. Ti lidé mají svoje kontakty a jsou napojení na mezinárodní myšlenkové proudy. Mám pocit, že mezi lidmi, mezi odborníky je v podstatě jedno, jestli tam sedí Klaus nebo někdo jiný.

Čemu Češi věří

Při volbě hrála roli řada zákulisních jednání a výhrůžek, o nichž prakticky nic nevíme. Jsou dnes lidé o politice informováni dostatečně?

Informováni jsou obecně lépe, protože se změnila celková situace. Zdrojů informací je nesrovnatelně více než v minulosti. Lidé si ale za 40 let komunismu zvykli novinám moc nevěřit.

Žil jste dlouho v Rakousku. Je to tam jiné?

Tam je obecně důvěra větší. Média jsou velmi objektivní, konkrétně rozhlas nebo televize, a velmi dobře informují.

Řekl bych, že přizpůsobování se, určitá loajalita vůči cizímu názoru, je znakem dobré společnosti.

Čemu tedy Češi věří, když ne médiím?

Lidé u nás mají obecně skeptický, nedůvěřivý pohled na někoho, kdo pronáší nějaké myšlenky. Je to z velké části způsobeno naší situací v 19. století, kdy jsme se poprvé snažili o nějaké politické myšlení, a celou tu dobu až do roku 1918 nás pronásledovalo dělení na MY a ONI. Nikdy předtím jsme neměli pocit vědomí společného státu. Pak přišli Němci, poté komunisté a zase to byli my a oni. Ti, kdo stáli v čele státu, byli často a právem podezíráni, že jsou zrádci nebo to dělají pro peníze.

Jak tahle tradice ovlivňuje českou politiku?

Pomalu se to začíná měnit. Lidé si začínají uvědomovat, že se jedná o ně, ne o žádnou skupinu vlevo, vpravo, nahoře. Ale stále to není zdaleka ono a společnost musí dorůst do vědomí, že demokracie nejsou politické strany, není to ani forma státu, je to především forma jednání společnosti.

Projevuje se to třeba v našem podezíravém pohledu na Evropskou unii, která má přitom na život v Česku jednoznačně pozitivní vliv?

Ano. Lidé mají strach, že budou muset dělat něco, co se jim nelíbí nebo co se jim nebude hodit. Přitom pro každé společenství – rodinou počínaje – platí, že musí existovat prvek spolupráce a přizpůsobivosti. Společnost, která toto ztratí, je nespolehlivá.

Prokazují Češi, že se umějí přizpůsobit?

V principu ano, zvlášť když se podíváte na výsledky úspěšné ekonomiky.

Proč si Češi zatím nedokázali v Unii získat skutečného „přítele“?

Svým způsobem to tak je, my v Evropě nemáme vysloveného spojence, ale ani vysloveného odpůrce. Jsme vnímáni jako v podstatě pozitivní stát, který dělá dobře svoji práci, nedělá velké starosti ostatním, nevymýšlí si nic, co by mohlo zahýbat světem. Na druhou stranu za neschopností získat blízké spojence vidím příliš mnoho kriticismu a odporu vůči našim sousedům. Představa, že by Masaryk říkal, že jsme lepší než Němci či Poláci, je nemyslitelná.

Co jsou české národní zájmy?

Zájmy se obvykle točí kolem peněz, jiné jsou na severu a jiné na jihu. Český národní zájem spočívá v tom, aby se u nás lidé naučili i pod určitými tresty chovat k sobě slušně. A to za každých okolností. Nebo uznávali kvality druhého – to jsou všeobecné věci, které nejsou specificky české, ale u nás se projevuje jejich nedostatek výrazněji, protože máme za sebou minulost, jež nás poznamenala.

Zažil jste v Rakousku nějaké debaty o národních zájmech?

Absolutně ne. Vůbec nic takového si nepamatuji.

Jak se díváte na obavu prezidenta a ODS, že za nás budou rozhodovat nadnárodní instituce?

Pokud jsou nadnárodní zájmy obecně výhodné, tak jsou taky nějakým způsobem výhodné pro nás. Těžko si lze představit jakýkoli zájem , který by ohrožoval jednu zemi a byl přitom schvalován všemi ostatními zeměmi. Pokud to není ovšem třeba taková věc jako nástup holocaustu. Ale pokud jde o to přizpůsobit moje zájmy zájmům celku, tak je to, myslím, vždy dobré a užitečné, protože přehnané sebevědomí bez ohledu na to, co si ostatní myslí nebo nám navrhují, je špatné.

Já bych řekl, že přizpůsobování se, určitá loajalita vůči cizímu názoru a podobně je znakem dobré společnosti. Společnost příliš tvrdohlavá, která si představuje, že jediná má pravdu, je vždy vystavená nejrůznějším pokušením a spěje k zániku. Tak se chová třeba Rusko.

Je volba Václava Klause prezidentem krokem pryč od téhle užitečné přizpůsobivosti?

Myslím, že ani moc ne. Jsou to spíše určitá gesta poplatná současné situaci nebo jeho osobním názorům, třeba jeho pozitivním vztahem k Putinovi. To jsou věci, které bych bral jako vnější projevy. Nemyslím si, že by do hloubky pan prezident… To by mě mrzelo.

Nedal bych jim příležitost

Tento rozhovor vzniká v den šedesátého výročí února 1948. Co jste tehdy dělal?

Byl jsem administrativním správcem Českého komorního orchestru. To byl orchestr, který vznikl v roce 1946, a jeho členové, mladí muzikanti, většinou ještě posluchači školy, akademie a konzervatoře, si zvolili za šéfa Václava Talicha. Orchestr si získal pod jeho vedením neobyčejnou pozici, my jsme byli v roce 1948 pozváni do Salcburku, do Vídně a do Paříže. Když přišel únor, byl jsem pozván na ústřední výbor Národní fronty do hudebního oddělení, které bylo tehdy na Staroměstském náměstí. Tam mi sdělili, že Talich musí orchestr neprodleně opustit, jinak nedostaneme žádné subvence.

A kdy to bylo?

Na přelomu února a března 1948. A já jsem říkal, že bez Talicha to nemá smysl. A oni řekli, že musíme v orchestru udělat akční výbor. Tak jsme tam angažovali jediného komunistu v orchestru a napsali takové prohlášení, že se Talicha nevzdáme a že věříme v československou demokracii. To byla samozřejmě sebevražda, žádnou subvenci jsme nedostali a orchestr byl rozpuštěn. Tím skončila celá tato éra. A já jsem potom žil z ruky do huby. Někdy v padesátých letech jsem byl pozván do České filharmonie, ale to už je pak úplně jiná doba.

Co jste dělal toho 25. února?

V den, kdy nastala vládní krize, jsem seděl doma a poslouchal rádio.

Jak tehdy člověk poznal, že se odehrává něco mimořádného?

Komunisté v podstatě hned potom, co se jednotlivé akční výbory zmocnily vlády v různých institucích, dali do rukou obrovskou moc lidem velmi nízkého typu, kteří začali ostatní vyhazovat, začalo se udávat, množily se nejrůznější nátlaky, zavírání. Tito aktivisté dávno seděli připraveni, až tato chvíle nastane. Politika se dostala na ulici, to je bez diskuse.

Kdy jste si vy osobně všiml, že je ohrožena demokracie? Bylo to, když jste řešili Talicha?

To už jsme věděli, že ke změně dochází. Ono to bude znít legračně, ale já jsem první velké politické zklamání zažil při četbě Košického vládního programu. Zděsil jsem se, když jsem tam četl základní principy sestavení vlády a vládní Národní fronty. Celé to znamenalo, že bude vyloučena opozice. Tady jsem si říkal – to přece nejde stanovit předem počet stran tak, aby nikdo jiný opozici nesměl vytvořit. To už nebyla žádná demokracie.

Národní fronta byl nápad komunistů, který zástupci nekomunistických stran akceptovali. Jak je možné, že neměli vlastní představy a návrhy?

Nepřipravenost části londýnského exilu byla úplně logická, protože oni se konkrétními plány nikdy nezabývali. Všecko dělal Beneš, úplně všecko, do nejmenšího detailu. A všecko také rozhodoval a všichni ostatní včetně Jana Masaryka byli přesvědčeni, že Beneš je jediný, kdo tomu rozumí.

Jak je možné, že tedy neprosazoval vlastní návrh poválečného rozvoje demokracie?

Já vám na to neodpovím, protože to, co bych říkal, by třeba nebylo úplně slušné.

Šlo komunistickému převratu nějak zabránit?

V únoru 1948 už to prakticky nešlo. Nemuselo k němu dojít, ale to by se musela změnit politika už někdy začátkem roku 1947, anebo spíš na úplném začátku jednání o poválečném uspořádání. Jenže lidé byli silně ovlivněni tím, že Sovětský svaz vyhrál válku, byli silně ovlivněni představou, že tu bude jednou sociální spravedlnost, a ne nějaký kapitalismus atd.

Jaké jste tehdy měli informace o věcech, které se odehrály ve třicátých letech v Rusku, kde vrcholily stalinské čistky? 

Můj táta je měl, dozvídal se to jednak přímo od lidí, kteří v Rusku byli, nebo z kruhů ruských emigrantů. Všeobecně dostupné informace však nebyly nebo jen zkreslené.

Vy jste neuvažoval o emigraci hned po únoru?

Uvažoval, ale došlo tam k takové situaci: Jednou jsem přišel domů a maminka mi říkala – škoda že jsi nepřišel o půlhodiny dřív, volal tě doktor Černý, chtěl s tebou nutně mluvit. Černý byl zeť Švehlův, ministr vnitra první republiky, agrárník, za války advokát. A když v roce 1940 umřel můj táta, byl tento doktor Černý stanoven rodinným poručníkem mě a bratra. Tehdy mi zřejmě chtěl nabídnout společnou emigraci, protože během dvou tří dnů nato odjel. Bylo to začátkem března.

Když se člověk dívá na únor 1948, čiší z něj jednoduché poučení, a sice že komunistům se nedá v ničem věřit. Platí tohle i v současnosti?

Platí. Je jasné, že komunisté jsou teď v klasické defenzivě, která se dá pojmenovat třeba jako zimní spánek nebo příprava na něco. Nyní se jim už nepodaří zmocnit se tohoto státu, mohou ale škodit a to je nesporně věc, kterou umějí. Já se komunistů nebojím, nedal bych jim ale sebemenší příležitost získat podíl na moci a snažil bych se je vyšachovat ze všech možných úřadů a institucí. Havel je nezval jako stranu na Hrad nejen proto, že je neměl rád, ale především proto, že mu nemohli nic pozitivního říct, nebylo možné se s nimi o něčem radit. Jejich program je jednoduchý – zrušení demokracie v této zemi a nastolení socialistických pořádků.

RESPEKT 9/2008