Filip Topol: V hudbě dnes chybí vůdce

Jeho život i hudba by se daly popsat souslovím „brutální lyrika“. Ostatně jmenovalo se tak i jedno z jeho alb. Pianista a zpěvák, skladatel, textař a spisovatel Filip Topol poprvé veřejně vystoupil ve dvanácti letech na koncertě Plastic People. Ve čtrnácti si už jako frontman skupiny Psí vojáci odbyl první výslech na StB a brzy se stal jednou z výrazných osobností undergroundu. Rozhovor vznikl v roce 2010, kdy Psí vojáci oslavili třicet let od svého vzniku.

Oslavil jste třicet let od vzniku Psích vojáků. Jaké to je, ohlížet se tolik let nazpátek?

Na výročním koncertu jsme hráli průřez naší tvorbou a byla to téměř archeologická práce. Z těch starejch písní na mě vykoukly neuvěřitelný věci, vždyť jsou to vlastně zašifrovaný deníky – třeba píseň Marilyn Monroe, která vypráví s jistou básnickou licencí o mém skutečném vztahu s jednou krásnou ženou. Až jsem byl chvilkami dojatej.

Když se ale v klidu ohlédnu, vidím spíš toho dvanáctiletýho kluka, kterej poprvé veřejně vystoupil na Hrádečku v souvislosti s pašijovým koncertem Plastic People v roce 1978. To, co pak následovalo, je jako barevnej ocas řítící se komety. Prostě to kolem nás jenom zasvištělo. Přání a sny tehdy natěšeného kluka se ale během těch let beze zbytku splnily.

A jaké byly ty sny a přání?

Nikdy jsem třeba nepředpokládal, že budeme tak dlouho hrát a že se zájem posluchačů překulí do další generace. Další přání přinesla revoluce, život s hudbou jako povoláním. Pamatuju, že když jsme měli první koncert na Pražských jazzových dnech v roce 1979, ležel jsem pak doma a poslouchal živou desku skupiny Byrds. Byla tam rokenrolová skladba s velmi živým aplausem a já si říkal, že takhle nějak to bude vypadat. Pak jsem ale šel jako čtrnáctiletej s maminkou ke svýmu prvnímu výslechu na StB, protože jsem ještě neměl občanku, a začal kolotoč. Během měsíce všechny moje představy načas totálně shořely.

Kdo vlastně dnes chodí na vaše koncerty? 

Kupodivu lidi kolem osmnácti let, což je pro mě zadostiučiněním, že to všechno přece jen mělo smysl. Oni mají taky vzájemně sdílený jezero, vlastní svět, kterej je podobnej našemu. Čtou stejný knihy, poslouchají stejnou hudbu. Rád si s nima povídám. Myslím taky, že je to důkaz něčeho živoucího, a mám radost, že naše hudba nepřežívá jen v určitém ghettu.

Co ty lidi na vaší hudbě přitahuje? Vždyť za tu dobu došlo k obrovskému vývoji. Vy ale pořád už třicet let sedíte u stejného piana a máte pořád stejně střídmou nástrojovou sestavu bicích, basy a piana.

Já jsem používal i syntetizátory, třeba na deskách Sestra a Hořící holubi, ale to byla spíš taková legrace. Vždycky jsem se nakonec k pianu vrátil. Máme prostě vlastní styl, a abychom se vyhnuli tomu ho nějak zkoumat, říkáme mu psí hudba. Takovej guláš všeho možnýho: rocku, jazzu a vážný hudby.

Mozart nekalkuluje, je srozumitelnej a můžeš mu to věřit. Dokáže být jakoby s tebou, je hodně lidskej.

Dá se dnes takovou hudbou uživit?

Živím se jí, ale jde to s odřenýma ušima. Je to tak na nájem a na cigarety. Musíme mít tak šest koncertů měsíčně a trmácíme se po Čechách pořád dokola. Krize jsem samozřejmě měl. Někdy jsou ty cesty únavný a říkám si: Pane Bože, ať už to skončí. Pronásledují mě představy, jak sedím v klidu s knihou na zahrádce a studuju historii… To je ale blbost, pořád je ve mně čert. Nakonec – kdybych to rozpustil, co bych asi tak mohl dělat? Vždyť nic jinýho neumím. Prostě jsem zjistil, že to je moje jediná možná cesta.

A jakou má člověk jistotu, že jsou ty věci, které tak dlouho tvoří, pořád ještě dobré? 

Jistou sebekontrolu a autocenzuru mám celej život: proto tak dlouho trvá, než naše desky vzniknou, i několik let. Když jsem byl mladší, psal jsem texty lehčeji, byl jsem drzejší. Teď nad nima sedím hodiny a říkám si, že tohle přece nemůžu zpívat. Nechce se mi pustit do éteru kdejakou volovinu. Nejde snad o to napsat báseň, ale je to komplikovanější, protože ten text pak sděluješ lidem. Konfrontace s přítomností toho sdělení pomocí zpěvu dostávají slova do úplně jiný roviny. Není to jen knížka, která vyjde, leží ve výloze a tím to končí.

Kde dnes hledáte inspiraci?

Nechodím nikam k Vltavě nebo do přírody nebo jako Foglar na nuselský schody, ale sedím obyčejně doma ve svým malinkým bytě a lámu si hlavu v obyčejný židli. Když jsem byl mladší, tak jsem psával rád po hospodách, to byl takovej můj výraz spontaneity. Možná by to ale chtělo utrhnout se zase trochu ze řetězu. Stárnutí mě trochu svazuje, cítím, že bych měl asi být solidnější, rádoby moudrej. Na to bych se ale rád zvysoka vykašlal, chtělo by to trošku zpátky do punku.

Jakou tedy máte představu dobrého stárnutí? 

Chtěl bych umět zestárnout jako Lou Reed nebo Leonard Cohen – oba si přirozeně udrželi vnitřní sílu. Ale taky bych se chtěl umět elegantně odmlčet. Nechtěl bych skončit jako rozšafný stařík, jako se to stalo třeba Captainu Beefheartovi.

Ale ještě bych rád k té inspiraci: Mě baví literatura faktu, historie veškerá možná. Jezdím často do Kanady za přítelkyní, a protože čtu ve francouzštině, tak si tam nakupuju knihy o hudbě 18. století, která mě především zajímá. Tam vyšly mraky knih, to se nedá s Českem vůbec srovnat, třeba životopisy skladatelů, teď naposledy například pěkně tlustej o Händelovi. Inspirací je ale i to, když třeba do ústí řeky svatýho Vavřince připlujou velryby. To se pak turistická projížďka na člunu stane opravdu magickou, zvlášť když se k tak úžasné „rybě“, jako je velryba hrbatá, přiblížíte na pár metrů. To je tak obří tvor, že jen jedno její plácnutí ploutví by tě odsoudilo k tomu, co popisuje Herman Melville v Bílé velrybě. A pak to mohutný zvíře, který spí, najednou vyšle k nebi za pronikavýho syčivýho zvuku obrovskej sloup vody. To má sílu.

Je možné i tyhle zážitky zaslechnout ve vaší hudbě?

Naše hudba je možná vyjádřením nějakýho prostoru a té mnohosti věcí v něm, včetně velryb. Právě akustický piano tohle umí dobře vyjádřit. Svojí barvou a dynamikou je takovým kapesním orchestrem. To žádný sebelepší elektrický nástroj nenahradí, v tom zvuku je pocit velkýho, úžasnýho prostoru. Má v sobě nějakou mystiku, chvíli hraješ v horách, chvíli v jeskyni. Navíc každej nástroj je jinej: koncert je proto zároveň premiérou a derniérou. Nejhorší jsou nevyhraný, nový pianina, to je, jako když hraješ do peřiny. Radši mám nástroje, co mají něco za sebou, vlastní příběh.

Jaká hudba vás v současnosti oslovuje?

S politováním musím říci, že se mi nic nelíbí, všichni hrají stejně na jedno brdo a vězí až po uši v západní vzorový hudbě a stylech. Chápal bych to po revoluci, ale byla spousta času se z toho vymanit a tím americkým stylem se nasytit. Je to škoda. Ale ani na světový scéně už nejsou osobnosti, jako ti výrazní originálové – Jim Morrison nebo Beatles, kteří ovlivňovali hudbu na celá desetiletí dopředu. Třeba u nás hrála v osmdesátých letech spousta kapel a kaž-
dej je hned poznal: Garáž, Hudba Praha, Ženy. Navzájem zřetelně odlišitelný styly, každá ta věc měla svůj charakter. Bylo cítit živý lidi, dnes mi to většinou přijde jen jako valící se hmota. Nechci ale vyznít přísně, jen se mi to prostě nelíbí.

Čím to podle vás je? 

Podle mě v big beatu nebo v rocku působí role vůdce, i když to zní hrozně. Nebo nějak líp řečeno třeba frontman, vizionář, jako byl Robert Plant, Lou Reed, John Lennon nebo Jim Morrison. Teď mám ale pocit, že je to stádní, že tu nejsou vůdčí typy, kterýma by ses mohl inspirovat, který by ti něco dávali a zároveň ty bys jim mohl něco odevzdávat.

Připadá mi to takový matný. Možná je to i tím, že dřív kaž-
dej žil svůj jedinečnej život a velmi upřímně a otevřeně ho dával najevo, nesl kůži na trh. Kdežto teď mám pocit, že je to jako v supermarketu, uniformovaný a stejný instantní kafe. Zmizela originalita, něco jako divokej kaktus na poušti.

Když ale dnes obdivujete Mozarta, taky obdivujete jeho hudbu samu o sobě. Proč by měl hudebník dávat otevřeně všanc i svůj život?

Ale Mozart to udělal, on byl prvním ze skladatelů, kterej začal žít na volný noze. On to rozlousknul. A taky to neznamená tragicky se obětovat, vezměte si třeba Lou Reeda, kterej to všechno přežil (L. Reed zemřel v říjnu 2013 – pozn. red.). Teď jsem taky zaplakal, když zemřel Michael Jackson. Konečně zase magor, kterej se toho nebál, přestoupil hranice. Líbí se mi, jak zpívá, i takový to jeho zakvičení: Uau!

Ve vaší hudbě se originálně kombinuje klasika, rock, punk – jak jste se k takovému protikladu dostal?

Mně stačilo k originalitě, že jsem měl tu čest hrát s Plastikama na Hrádečku. To byl výbuch. Tehdy jsem se učil na lidové škole umění klasiku. Vždycky jsem měl schizofrenní rozštěpenej vývoj. Vyrůstal jsem na klasický hudbě, ale zároveň jsem poslouchal moderní rockovou hudbu. A to se ve mně vyvinulo na dva proudy, který se někdy těžko snášely dohromady. Od mládí jsem měl strašně rád Mozarta, Bacha a hlavně Beethovena, ale zároveň tu byl ten šok z Plastiků. A taky Doors a Velveti. Občas se do mě divoce promítala chuť být rockerem a zároveň jsem v tý době už studoval varhany, hrál v kostele a studoval po nocích Bacha. Občas bylo náročný zjistit, kdo jsem.

A kdy jste se zamiloval do Mozarta?

Nevím, kdy se to stalo. Jednoduše je to krásná hudba, chytře vystavěná, má humor a dokáže být divoká. Zvlášť ve třetích větách v jeho klavírních koncertech, cítíte v nich, jak se Mozart doslova utrhnul ze řetězu. Když to doma poslouchám ve sluchátkách na plný pecky, tak to je nádhera. Pak taky jeho opery, tam je úplně všechno. Od nejhlubšího stesku až po humor, umí obsáhnout ohromnou škálu emocí.

Mozart má v sobě řád, pohybuje se třeba na hranici patosu, ale nikdy do něj nespadne. Nepohybuje se v nudným experimentu ani v rozbředlý kašovitý hmotě romantiků 19. století. Nekalkuluje, je srozumitelnej a můžeš mu to věřit. Ale hlavně dokáže být jakoby s tebou, je hodně lidskej. Proto se snažím dát si každý ráno „krátkýho“ Mozarta. Až mám někdy výčitky, že bych měl radši něco dělat, třeba když poslouchám jeho tříhodinovou operu. Jenže pak si řeknu: lidi hodiny obdivujou Sixtinskou kapli a taky nemají žádný výčitky. A tak poslouchám a poslouchám.

Jak se to všechno vejde do vašeho života, když máte jen malinký byt?

Nechal jsem si postavit ke stěnám police až do stropu a ty se pomalu plní. Mám už toho obrovský množství, já jsem zájem o Mozarta totiž rozšířil na celý 18. století, a to včetně našich barokních autorů. Pořád je co objevovat. Mně ale osobně Mozart vlastně zachránil život během vážný zdravotní krize před pár lety. I když jsem ho předtím poslouchal a hrál, v nemocnicích jsem se do něj doslova zabořil. Vytáhnul mě z hnoje.

Proslavil jste se divokým hraním i pitím alkoholu na hranici sebedestrukce – s tím jste tedy skoncoval?

Já už o tom asi nechci moc vyprávět, to je oprejskaná věc. Nepil jsem po těch zdravotních problémech pět let a na jednu stranu to bylo velmi zajímavý, ale na druhou stranu taky neúnosný. Koncerty přece nejsou nealkoholický, kluby nejsou mlíčný bary. A pokaždý když jsme dohráli, zažíval jsem stres. Obzvlášť nepříjemný to bylo na severní Moravě, kde tě pořád někdo zve na panáky. Když jsem odmítnul, dočkal jsem se pokaždý urážek, že jsem namyšlenej umělec z Prahy. Občas už jsem ani nevylézal ze šatny, měl jsem hrůzu z tý agresivity a z davu. Měl jsem sice úplně čistou hlavu, ale žít tímhle stylem je nesmysl. Tak se snažím o zlatou střední cestu, kterou jsem dříve opovrhoval – hledám rovnováhu, žádný excesy.

Říkáte, že rád žijete sám, „mezi smyčci“ – necítíte se osaměle?

Cítím, ale už jsem si zvykl. Celej život žiju sám, tohle jezevectví mám asi po otci. Někdy když přijdu domů, tak bych se rád schoulil, jenže to nejde a s tím asi nic neudělám. Já musím být sám a přítelkyni mít za oceánem. A tak když přijdu domů, jsem třeba vyčerpanej a třeba i přiopilej, po paměti sáhnu do police, vytáhnu třeba Händelovu Vodní hudbu a pak si při poslechu říkám: Vždyť se nic neděje, svět je v dokonalým pořádku. Chce to jenom sílu a ta je právě v hudbě. Ti skladatelé mají v sobě nadhled, ne nadarmo nosili copy a kordíky jako pyšný šlechtici. Mám pak chuť naskočit na koně, lusknout prsty a říct: Teď mi všichni můžete políbit šos.

Až budu zatrpklej stařec

Sledujete veřejné dění, politiku?

Každý den si koupím noviny a pak si tím čtením kazím oběd.

Znamená to, že se porevoluční vývoj nevydařil?

Takhle o tom nejde mluvit, to si člověk vždycky musí vztáhnout k předešlý době. Proto bych taky zavedl speciální paragraf: jakmile někdo řekne, že za komunistů bylo líp, bude internován. Je ale pravda, že když se jako optimista rozhlédnu po okolním světě, cítím v sobě skepsi. Politika je teď odporná, hodně vystydlá pizza.

Vy jste byl u výslechu poprvé ve čtrnácti letech. Jak jste se s tím vyrovnával?

Možná že bylo dobře, že to přišlo tak brzo – bylo to tak absurdní, že jsem ještě nic nechápal. Pamatuju si to dodneška, bylo to po Jazzových dnech, už jsem seděl doma a brácha přišel s nějakým dopisem a říká: Tady něco máš. A to bylo to první předvolání na StB. Jáchym ho přitom ohořel sirkou, jak se s ní díval do poštovní schránky.

Vyděsilo vás to, nebo povzbudilo?

Ono to má několik rovin. Pro mě bylo nejšílenější, jak to působilo na rodiče, na maminku obzvlášť. Chodila z výslechů úplně hotová. Na druhou stranu mi to ale spoustu dalo, protože jsem se seznámil s Plastikama a undergroundem.

Myslel jsem si a představoval, jak budu hrát, že to bude docela normální kariéra hudebníka. A místo toho přišel paralelní sešup. Na druhou stranu lidi, se kterýma jsem se potkával, mi dávali morální a mravní sílu. Viděl jsem, že se dá žít rovně. Byla to neuvěřitelná škola lidskýho ducha, vybudování mravního štítu. A na to jsem pyšnej. No, a do toho tu byla ta Bartolomějská a furt ti visel meč nad hlavou.

Chtěl byste vidět svůj spis, který si na vás StB vedla? 

Už jsem o tom několikrát přemýšlel, ale nechci. Obávám se, že tam najdu někoho blízkýho. Každej má svoje svědomí. I když tihle lidé ho asi nemají.

Tak proč to nechcete vědět? 

Nechci na sobě nést kládu ještě za někoho dalšího. To přenechám historikům. Nebo se do těch spisů možná jednou podívám, ale až budu zatrpklej stařec.

Jak důležitá pro vás byla v těch časech vaše rodina?

Nejdůležitější byl ten mravní řád, kterej jsem od rodičů zdědil jako kulturní dědictví. Těžko o tom mluvit, to je dar.

Jste po tom všem vlastně šťastný?

No co mě trápí? Kromě neduživýho těla a psýchy neposedný – což je nejdůležitější věc – asi nic. Myslím, že mám dobrou kapelu, hraju dobrou hudbu, mám krásnou přítelkyni, rodiče jsou na tom jakž takž a doufám, že oteplování nebude tak horký. Myslím, že jo, že jsem šťastnej.

RESPEKT 3/2010