Adriena Šimotová: Nedávat utrpení na odiv

Jak vzniká obraz Adrieny Šimotové?

Dalo by se říci, že jde ke mně a že já mu jdu nějakým způsobem naproti. Když mám pocit, že dílem procházím a jdu za něj dál, povedou se nejsilnější věci. Když ne, objeví se i u mě starý nebezpečný rys českého umění: estetizace. A skutečné sdělení pak zmizí.

Dnešní postmoderna dává přednost odstupu. Já se naopak k věci přibližuju, až jsem co nejblíž a objektu se dotýkám. Když nejsem osobní, nejsem ani obecná, a pak není na co se dívat: vznikne jen prázdný, dutý obraz.

Tajemství

Kdy jste šla poprvé svému obrazu, jak říkáte, „naproti“?

Bylo mi sedmnáct, chodila jsem na grafickou školu a poprvé v životě jsem malovala krajinu – v Orlických horách u Nového Města nad Metují. Vybrala jsem si pohled na domy s cihlovou stavbou a zahrady, které byly za sebou, měly jasné řazení. Nešlo o romantickou krajinu. Postavila jsem prostor s úžasnou svobodou, který se podobal prostoru, který stavěl Cézanne, i když to nebylo jím nijak poučené: první setkání s mým vlastním prostorem bylo opravdu svobodné.

Když jsme u Cézanna, mě vždycky kromě jeho geniality zajímala bílá místa, která na obraze nedomaloval, a důvod proč. Na mé první krajině se mi přihodilo něco podobného.

Proč jste tam nechala prázdná místa?

Nechtěla jsem devalvovat okamžik zázračného setkání, pomalé odkrývání tajemství tím, že obraz dodělám jen proto, že by „měl být hotový“. Myslím, že Cézanne k tomu asi došel podobně, i když se k němu samozřejmě nechci přirovnávat.

Ten obraz jsem malovala za války a osvobozoval mě. Bála jsem se náletů. Pamatuji, jak hořely v Praze Emauzy. V tu chvíli jsem hrála kousek odtud v domě na břehu Vltavy kamarádkám na klavír Beethovenovu Patetickou, druhou větu. Začaly padat bomby, děvčata se schovala pod koberec. Mně na klávesách zamrzly ruce a jen jsem se dívala, jak se za oknem hroutí věže kostela. Od té doby jsem už nikdy Patetickou nedokázala zahrát. Tehdy jsem viděla první mrtvé a utrženou lidskou nohu. Náletů jsem se pak bála, ale malovala jsem i při nich. Touha po setkávání byla ve mně větší než strach.

Který moment z toho procesu setkávání, přibližování je pro vás nejdůležitější?

Nejúžasnější je pro mě ne ta chvíle, kdy potkávám tajemství, ale moment, kdy začnu tušit, že se brzy něco takového stane, aniž vlastně přesně vím co.

Pokud se dotknu vrcholu věci, zůstane ve mně několik dní radostný pocit chvění.

Při malování fungujete tedy nejspíš jako médium?

Tak. A čím jsem starší, tím víc to platí, protože asi prožitky blízkých smrtí v rodině, setkáním s utrženou nohou za války, všemi těmi zážitky se smyslová stránka v mé práci umenšuje a víc tam vstupuje stránka spirituální. Rozhodně ale z toho nechci dělat žádnou psychoterapii.

Snažím se být poslušná a pozorně naslouchat tomu, co je mimo mě. Když se dokážu dostat do souladu a soustředěně poslouchám gesto, které není ani jenom rozumové, ani jenom citové, ale má v sobě všechny důležité složky, je to v pořádku. Artefakt se dělá z pocitu přibližování se k pravdě.

Jak dlouho vydržíte tak napjaté soustředění?

To nelze říci. Ale je za tím vespod vždycky týden, ať chci nebo nechci. Někdy ho mám jen za zády, jindy to ale vypadá skutečně tak, že týden vysedím a čekám na svůj okamžik teď. Zajímavé je, že jde skutečně jenom o to teď. Když ten moment přesáhnu, promeškám ho, už se nemohu vrátit. O zážitek střetu, průchodu dílem je třeba vždy znovu bojovat a – vždycky znovu začít od nuly.

To je velice podobné tomu, co říkával básník Josef Hiršal, jehož knížky vidím ve vaší knihovně: když umělec na něco přijde, když něco umí, musí to hned opustit a pokoušet se o novou cestu.

Je to přesně tak. Umět může být vysoce zavádějící.

Co jste dělala proti tomu, aby vás to „umět“ nezavedlo?

Kladla jsem si překážky a snažila jsem si neusnadňovat cestu. Tak třeba místo štětce, jehož linky můžete opravovat, jsem volila nejradikálnější cestu: nůž, kterým jsem látkovou plochu nebo navoskované plátno rozřízla, protože čára nožem je nenávratná. Jindy jsem mapovala prostor či plochu tím, že jsem si jednu stranu vyťukala do struktur a přes tyto struktury, sama nevidouc, jsem kreslila.

To zní, jako byste některé věci mohla vytvořit skoro se zavřenýma očima.

Myslím, že ano. A skutečně jsem i tak pro sebe pracovala a dělala jsem kresby jako slepec. Materiál jsem třeba z jedné strany vybodala, až vznikla struktura, jakou má Braillovo písmo. Objekt jsem otočila a pomocí dotyku jsem hledala cestu, kterou jsem vytlačila, a tak zanechala stopu. Takový postup mi dával ohromnou svobodu. Na výstavě jsem na jeden den pozvala k sobě do ateliéru slepé děti. Připravila jsem pro ně vybodávané kresby, a pak je ony udělaly samy. To bylo nádherné setkání. Slepí jsou bohatí, protože dokážou něco, co my neumíme: nemusí vidět, a přesto znázorní některé věci lépe než někteří z nás, kteří je vidí. Abych se jim přiblížila, musela jsem si vymyslet techniku, a teprve tím jsem dokázala pracovat stejně svobodně jako oni.

Cesta za hranu

Kteří lidé byli pro vás v životě důležití?

Mám dobré přátele ve všech generacích, setkání s nimi hrála pro mě vždycky velkou roli. Když zemřel můj manžel, malíř Jiří John, měla jsem pocit strašlivého osamění, protože mí nejlepší přátelé, kteří se chovali skvěle, byli zaskočeni: najednou nevěděli, kdo jsem. Alespoň jsem měla takový pocit.

Proč?

Já jsem se cestou k smrti mého muže, tím svědectvím smrti, úplně změnila. Říkala jsem si – oni mě znají takovou, jaká jsem byla: krevnatá, macatá Adriena, která má ráda pozitivní život. Blízký prožitek smrti mě změnil a měla jsem někdy pocit, že jsem mezi starými přáteli sama. Což nebyla jejich chyba, nevěděli, že jsem někdo jiný. V té době jsem se ale setkala s lidmi z mladší generace. A najednou jsem měla nové přátele, kteří způsobili mé jisté osvobození: nevěděli, kým jsem byla předtím. Nevěděli, že jsem člověk, který zestárl nějakou tragédií. Mně setkání s mladými situaci proměny strašně usnadnilo.

Lidé pro mě udělali v životě moc, možná jsem – jak někteří tvrdí – moc důvěřivá, ale musím říci, že zklamání bylo neskonale méně než opaku. Ani nemohu říci, že mě zklamal bolševik, protože od něho jsem nikdy nic dobrého nečekala. Víru v to lepší v člověku mám dodnes a doufám, že mně ještě chvíli vydrží.

Změnila blízkost smrti váš vztah k tomu předělu všeho živého?

Blízkost smrti (či můj doprovod k ní) změnila můj vztah ne ke smrti, ale k životu. Teprve tehdy jsem dokázala intenzivně prožít ono teď, vědoma si toho, že prožívaná tragédie může nést v sobě odlesk posvátné záře. A ve své nezadržitelnosti ukrývat něco vzácného.

Po smrti svého syna, který zemřel v čtyřiatřiceti letech, jsem začala vyvolávat podoby těch, které již nemám. Nejdříve to byla rodina, pak mí dávní přátelé a někteří mrtví spolužáci. Když jsem spolužáky ze školy měla jakoby vyvolané na desce, tak jsem s některými měla až smyslové zážitky: cítila jsem pach jejich šatů. Při takovéto práci přijdou momenty, kdy se jejich identita tak přiblíží, že už je to nebezpečné, a dostanu strach. Bojím se a mám pocit, že za tu hranu nesmím, protože to už není náš úkol. Člověk asi nesmí projít cestou a vidět se z druhé strany. Je možné pokračovat dál, ale nemyslím si, že se máme otočit a dívat se neprůhledným sklem na sebe v minulém životě. Člověk se nikdy nemůže vrátit.

Proměny slov

Řekla jste: Artefakt se dělá z pocitu přibližování se k pravdě. Jak si ji pro sebe definujete?

Když jsem měla v roce 2001 retrospektivní výstavu ve Veletržním paláci, došlo mi, že jsem se v některých svých věcech hodně snažila se jí přiblížit. Snažila jsem se, aby to, co dělám, bylo v souladu se mnou a s tím, co mě přesahuje. Zdálo se mi taky, že některé věci mají v sobě jistou krásu. To je složitější slovo než pravda. Pohled na krásu se víc proměňuje. Dnes je vnímána jinak než v biedermeieru nebo v jakékoli jiné době. Dnes se zdá, jako by to byla banalita.

A není?

Já si myslím, že krása je mimo dobro a zlo. Budeme-li se dívat na nějaký obraz s dvacetiletým chlapcem, každý ho uvidíme jinak, protože se každý budeme dívat s jinou zkušeností, s jiným kontextem. Škoda že slova jako pravda a krása jsou tak zdeformovaná, že je už lidé nemohou a odmítají používat. Ve skutečnosti ale žádné slovo samo o sobě devalvované není.

Dobře je to vidět na Havlově větě: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Ta slova platí stále stejně jako v ten moment, kdy přesvědčila většinu národa o důležité myšlence. Teprve poté, co jsme je opakovali a ztriviálněli, jsou devalvovaná. Jen naším používáním se z nich stal fetiš, který zní falešně, a začali jsme se mu smát. Ale tomu fetiši, ne slovům. Těm se smát nelze.

Nestalo se tak proto, že jsme se slov a jejich důsledků báli? Víte, že například Židé nesmějí zobrazovat Boha a vyslovovat Boží jméno, aby se jim něco takového nemohlo stát…

Tak to jistě je. Já se bojím, aby ta slova nezplaněla, ale může se stát i opak: jestliže přestanou lidé nějaké slovo používat, přestanou vědět, co je, co původně znamenalo.

Vraťme se k pojmu krása: mění se jeho obsah pro vás s věkem?

Myslím, že ano, a je to také tím, že zůstávám dost otevřená vůči věcem. Třeba na vnučkách, kterým je devět, sleduji, jak vnímají komiks, tedy pohybové obrázky. Jejich projevy v tomto věku jsou úplně jiné než mé nebo mého syna, který kreslil statické obrázky. Ty holčičky sdělují děj a vyjadřují se úplně jinak. Proto obraz mladého člověka může dnes vypadat jako zvětšený komiks. I na takzvaném vážném obraze je tento vliv znát.

Samozřejmě jsou věci, které se mě už citově nedotýkají, ale chápu, proč jsou. Člověk má například málokdy barevné sny, a když je má, tak světlo v nich je anilinové, průsvitné. Podobně vypadá barevnost televize: na obrazovce je prosvětlená barva, nejde o lokální tón… Takže se může i mně stát, používám-li zářivý pigment na průsvitný materiál, že napodobuji televizi, aniž si to uvědomuji. To je formální způsob mé účasti na změně světa.

Mluvme dál o slovech. Co například: víra?

Jakmile se blížím k těmto končinám, mám dojem, že na to nemám um ani právo.

A láska?

Víra a láska jsou velice blízká slova a mají něco společného s tím, když pracuji. Uvědomuji si, že je to stav bytí v souladu s tím, co mě překračuje. Cítím-li, že dělám něco a že tím gestem, slovem, činem naslouchám něčemu mimo mě, tak může mezi mnou a tím, co vytvářím, vzniknout stav lásky. A taková láska má v sobě i víru. Věřím, že toto není náhoda, že to má v sobě nějaký řád. Ve mně je víc já a ty, než já a my, řečeno s Martinem Buberem.

A co slovo samo o sobě?

Jako dnes si pamatuji, kdy jsem poprvé slyšela větu: „Na počátku bylo slovo.“ Bylo to pro mě, jako když zahřmí z nebes. To zahřmění není něco, čeho se bojím, je to jen něco důrazného, jako kdybych viděla napsané mene tekel, výstrahu, varování před vážnými důsledky něčeho.

Zbytečná snaha

Jak se se svými obrazy loučíte?

Jednu dobu bylo pro mne bolestné vůbec něco prodat, něco dát z ruky. Teď už ne.

Spíš se ptám na moment, kdy přestáváte na obraze pracovat.

Pokud se dotknu vrcholu věci, zůstane ve mně několik dní radostný pocit chvění. A pak se mu pozvolna lehce vzdaluji…

Je to tím, že se člověk podle vás nikdy nemůže vrátit na stejnou cestu?

To je zbytečná snaha, při které jen ztrácí sílu.

RESPEKT 5/2004