Cena za dobrou smrt

Je až nakažlivé, jak se paní Marie umí radovat ze života. Pohublá žena sedí v křesle v obývacím pokoji svého domu, suché rty si každou chvíli musí namazat balzámem, mluví ztěžka a unaveně. Z tváře jí ale téměř nemizí úsměv. Září, když vypráví, jak ještě nedávno v pozdním babím létě kvetly květiny na její terase. Pochvaluje si, jak pohodlné jsou nové vlaky, které odtud z předměstí jezdí do centra Prahy. A dojetím se chytá za srdce, když si připomene dlouhé rozhovory s dětmi, vnoučaty a přáteli, s nimiž v posledních týdnech tráví čas. Pocit štěstí a klidu, který z ní vyzařuje, není v její životní situaci obvyklý. Paní Marie umírá.

Ještě na začátku září byla ve svých devětašedesáti letech zdravá a plná síly. S manželem oslavili zlatou svatbu a dovolenou strávili na Krétě chozením po horách. Tam ji začalo bolet břicho a po návratu domů bolest zesílila. Musela odjet na pohotovost, a když po vyšetření uviděla rentgenový snímek své břišní dutiny, nepotřebovala dlouhé vysvětlování. Léta pracovala jako laborantka na výzkumných lékařských pracovištích, takže v nezřetelných útvarech na fotografii poznala metastázy v játrech a slinivce. Věděla, že v tomhle stadiu se rakovina s nejvyšší pravděpodobností nedá vyléčit.

Až potud jde o smutný, ale vcelku běžný příběh dnešní doby. Onkologickým onemocněním projde podle statistik během svého života třetina všech lidí, více než čtvrtina na něj zemře. Paní Marie ovšem zareagovala jinak…