Osudný den v Krkonoších

Všem dochází, že tohle je definitivní konec. Nepomáhá tření zmrzlého těla ani masáž srdce, na stole v Labské boudě leží bezvládná mohutná postava. Hoteliérka Erlebachová přináší z komory bílé prostěradlo a ručníky, do kterých závodníci svého kolegu zabalí. Pak ho ještě omotají vlněnou pokrývkou a nohy a hlavu obloží pytli, aby se mrtvola nepoškodila při poslední cestě, která ji čeká.

Bohumil Hanč ji nesčetněkrát prošel pěšky i projel na lyžích, teď se ale z hřebenu Krkonoš do Vítkovic poveze na saních. Do márnice ho smutný průvod dopraví ještě v noci, od osudného závodu uběhne teprve pár hodin. Ráno pak Hanč uložený v rakvi doputuje do sokolovny v Jilemnici. Neleží tu ale sám. Vedle něj stojí rakev s druhou obětí včerejší vichřice. Místonáčelník mříčenského Sokola Václav Vrbata byl posledním člověkem, který viděl Hanče stát na nohou. A Hanč byl zase poslední, kdo viděl živého Vrbatu.

Co se mezi nimi na vichřicí bičovaném hřebenu jen pár set metrů od bezpečného tepla Labské boudy odehrálo, zůstává už sto let záhadou. Jisté je, že jejich příběh je dodnes fascinujícím svědectvím o lidské odvaze a zároveň nevyzpytatelnosti zdánlivě nevinných kopců obklopujících nejvyšší horu této země. Jak to nad Hančovou a…