Habermannova pravda

Nový film režiséra Juraje Herze Habermannův mlýn, který popisuje válečná léta a poválečné běsnění v Sudetech, nerozpoutal diskusi ani tak o zobrazených událostech ale debatu o pravdě. Obyvatelé obce Bludov, kde Habermann žil a kde se všechno před 65 lety událo, jsou velmi rozhořčeni, že filmaři tam nejen vůbec netočili, ale ani se v kraji nebyli podívat. Zaměstnanci archivu v Šumperku, kde jsou všechny dokumenty o vyšetřování vraždy mlynáře Huberta Habermanna uloženy, si stěžují, že o dobové prameny režisér ani jeho spolupracovníci neměli zájem. Dnešní majitelé Habermannovy vily si zase slibovali větší reklamu, protože dnes ve vile nejen bydlí, ale provozují tam penzion a restauraci. Ale když se jich ale zeptáte, jestli by Hubertu Habermannovi pověsili na dům pamětní desku, odpovídají vyhýbavě.

I filmoví kritici říkají, že když někdo natočí film proto, abychom konečně nahlédli pravdě do očí, měl by s informacemi také pravdivě nakládat. Nicméně Juraj Herz na tuto kritiku odpovídá, že nechtěl vůbec dokumentovat jednu konkrétní událost, ale nechal se příběhem jen lehce inspirovat. Jeho cílem bylo pouze popsat poválečnou situaci v českém pohraničí, která byla podobná v různých koutech republiky. Mimochodem dlouhá léta se nikdo k poválečnému zabíjení Němců nehlásil, a historky, které kolovaly vesnicemi, se samozřejmě oficiálně vůbec nestaly. Ale v momentě, kdy by lidé z toho mohli mít nějaký prospěch, najednou se všichni k minulosti začínají hlásit.

Mimochodem musí někdo, kdo chce poukázat na nějaký fenomén, pracovat výlučně s pravdou? V uměleckém pojetí asi ne, nicméně trocha střídmosti by filmařům v tomto případě prospěla. Postavu mlynáře Augusta Habermanna (ve skutečnosti se jmenoval křestním jménem Hubert) režisér vylíčil jako skrz na skrz pozitivní postavu, která se stala boxovacím panákem pro všechny strany – Čechy, Němce, nacisty, bohaté i chudé. O to dojemnější je, že mlynáře nakonec umlátí rozlícený dav, který on sám do poslední minuty chránil. Emotivní je také scéna, kdy se paní mlynářová dozví, že její otec, kterého nikdy v životě neviděla, byl Žid, a ona proto (ač silně věřící katolička) musí být deportována do lágru. Režisér Juraj Herz si skutečné události prostě přibarvil tak, aby zlynčování mlynáře a jeho rodiny na diváka zapůsobilo silněji. Podle svědků však manželka mlynáře nebyla Židovkou, ale pocházela z česko-německé rodiny, a když mlynáře Češi odváděli, byla s jejich třemi dětmi doma.

Ve filmu je vyhnání Němců líčeno velmi emotivně, nicméně v Bludově byl mlynář jediný, kdo v těchto bouřlivých dnech zemřel. Ostatních pět rodin (Bludov tehdy byl převážně českou obcí) bylo posláno na transport do Německa. I když se pravdu asi nikdy nedozvíme, vypadá to, že v realitě mlynář doplatil spíše na své bohatství než na svou národnost. I ve skutečnosti byl pravděpodobně pozitivní a sympatickou postavou, pamětníci o něm dodnes mluví moc hezky a popisují ho jako slušného člověka, který si vážil i toho nejposlednějšího vozky. Prý byl na všechny přátelský, získal si v obci přirozenou autoritu a rád hrál karty. Právě to se mu pravděpodobně stalo osudným. Když mlynáře Češi odváděli z jeho vily a vedli ho na shromaždiště Němců do místních lázní, na aleji měl skupinku potkat místní šíbr a karbaník Jiří Pazour, který Habermannovi z hry dlužil nějaké peníze. Ten pak mlynáře zastřelil. I když se Pazour později v komunistickém vyšetřování k vraždě přiznal, byl nakonec osvobozen na základě takzvaného amnestijního zákona z roku 1946. Byla to tedy pravděpodobně vražda kvůli penězům, nicméně tehdy bylo prostě „v pořádku“ Němce zabíjet. A místní lidé z Bludova – i když byl zavražděn Němec - historkou dokládají, že existují boží mlýny. Pazour totiž za několik let zemřel na motorce na bloudovském náměstí.