Z Trinidadu do americké diplomacie

Brenda Flanaganová je spisovatelka a básnířka. Působí jako příležitostná americká kulturní velvyslankyně v mnoha koutech světa a profesorka tvůrčího psaní a afroamerické a karibské literatury na Davidson College v Severní Karolíně. V současnosti pracuje na knize o Evě Švankmajerové, v níž vidí „matku“ moderního českého surrealismu. 

Jak se stane, že si spisovatelka původem z Trinidadu, oblíbí Českou republiku?

Prostě se tu cítím skoro jako doma. Mám tu dobré přátele a cítím se tu dobře. Kromě toho mne zajímá život žen za komunismu a hlavně mne zaujala matka moderního českého surrealismu Eva Švankmajerová, o níž píšu knihu. Byla to skvělá umělkyně a spisovatelka, ale vždy byla ve stínu svého muže. Udělala spoustu grafik a maleb a návrhů pro Janovy filmy, ale všechna pozornost se vždy upírala k němu. Tou knihou jí chci složit poctu.

Poprvé jsem sem přijela se skupinou amerických akademiků asi před osmi lety, pak jsem se sama čtyřikrát vrátila a pak mne začala oficiálně zvát americká ambasáda, abych tu přednášela o afroamerické literatuře a měla čtení. V USA jsem doma, ale když se mne lidé ptají, kde bych chtěla žít - když ne tam nebo na Trinidadu, odkud pocházím - vždycky říkám, že bych žila v Čechách. A tím nemám na mysli jen Prahu, projela jsem tu řadu míst.

Zmínila jste Evu Švankmajerovou. Co konkrétně vás na ní zaujalo?

Uvedla mne k sobě domů a vzala mne mezi surrealisty. Okamžitě jsem s ní cítila určité spojení, a taky jsem vycítila, že zažívá velikou osobní tragédii. Když jsem se s ní poprvé setkala, nevěděla jsem, že má rakovinu prsu, na níž umře, ale cítila jsem k ní emocionální pouto, což se těžko popisuje.

Jak jste se o ní dozvěděla? 

Když jsem přijela poprvé do Čech, chtěla jsem poznat ženské autorky  a o čem píší. Chodila jsem po knihkupectvích a ptala se na jména autorek. Lidé se trochu styděli, že je neznali. Místo nich jmenovali Václava Havla, pak zmiňovali Kafku a další. Ale já chtěla poznat hlavně ženskou tvorbu, chtěla jsem poznat, co psaly ženy za komunismu a po něm. Už jsem začínala propadat zoufalství, až jsem narazila na úžasný román Jeskyně Baradla od Evy Švankmajerové. Zamilovala jsem se do něj a nemohla ho odložit. Úplně mne pohltil, asi i proto že jsem v ní úplně všemu nerozuměla. Pochopila jsem, že se musím trošku seznámit s českou historií, aby mi dával smysl. A tak jsem začala pročítat českou historii a rodila se nová a nová spojení.

Jak si na Evu Švankmajerovou pamatujete? Jaká byla?

Nejvíce mi v hlavě utkvělo jedno ze společných dlouhých odpolední, kdy jsme u ní doma popíjeli její oblíbené červené, Býčí krev, přikusovali šunku a povídali si o jejím životě spisovatelky a malířky, déšť jemně bubnoval na střechu altánku, kde měla své oblíbené květiny. Pokud by ji člověk potkal na ulici, nebyla ničím výjimečná, menší nenápadná žena středního věku, ale doma ve svém prostředí úplně ožívala a měnila se. Rozuměla trochu anglicky, ale bavily jsme se přes tlumočníka, mladého surrealistu. Evu těšilo, že mám zájem jak o ní, tak o její práci a vždy mi nabízela mnohé k zamyšlení.

Jak Evu Švankmajerovou představíte v plánované monografii?

V knize jsem vycházela z hovorů, které jsem s ní i jinými vedla. Zajela jsem rovněž do Francie, kde měla Eva se svým mužem Janem velkou výstavu. A tam jsem si uvědomila, že i  její malby můžou vyprávět příběhy, které nevyčtu z jejích textů, a tak se je snažím číst jako bych četla její román nebo básně, které mám v angličtině. Tahle kniha bude kombinací mé analýzy její práce, rozhovorů s ní, s Janem, s ostatními surrealisty a z toho by si čtenáři měli o této výjimečné ženě udělat obrázek. Kniha má vyjít u Twisted Spoon Press, kde vyšla i Evina kniha v anglickém vydání.

Z CHUDÉHO TRINIDADU DO AMERICKÉ  DIPLOMACIE

Váš životní příběh je v mnoha ohledech inspirativní. Pocházíte z velké trinidadské rodiny, na školné jste si musela vydělávat zpěvem a tancováním limba, vypracovala jste se až na post americké kulturní velvyslankyně. Co vás pohánělo?

Myslím, že všechno, co zažijete v dětství, vás nějak připraví do života, ať ve špatném či dobrém. A já skutečně musela zpívat kalypso, když jsem byla malá holka. Vlastně to bylo pro mojí rodinu celkem nepříjemné, protože holky neměly kalypso zpívat, tomu se všichni pošklebovali, byla to záležitost mužů. Nedělala jsem to jako rebelii, ale protože jsem chtěla získat hlavní cenu v jedné soutěži, což znamenalo peníze. Moji rodiče neměli dost prostředků, aby mne nechali dál studovat na střední.

Proč dívky nesměly zpívat kalypso?  Co se od nich očekávalo?

Všechny holky mého věku a postavení se měly stát písařkami nebo švadlenkami. Byla to dobrá zaměstnání. Poslali mne učit se těsnopis a dokázala jsem si sama ušít šaty, ale od života jsem chtěla víc. Chtěla jsem studovat a psát. Už od svých čtyřech let jsem věděla, čím chci být. Ale všichni spisovatelé, které jsem tehdy znala - Shakespeare, Byron, Keats, Yeats, D.H. Lawrence - byli muži.

A tak jste převracela a měnila zažité genderové role…

Absolutně. A taky jsem dělala něco, na což jsem dnes hrdá, ale před lety jsem se za to trochu styděla. Byla jsem tanečnice, jak už jste zmínila. Pocházím ze země limba (tanečníci v záklonu protančí pod vodorovnou latí a nesmějí ji shodit; pozn.aut).  Měla jsem výborného učitele, vyhlášeného tanečníka. Jmenoval se Winston Beharry a dokázal podtančit ohnivou tyč neuvěřitelně nízko. Chodili jsme po klubech – to mi bylo 14 nebo 15 let - , a já tančila a po představení jsem šla do zákulisí, protože jsem v klubu nemohla legálně zůstat. Byla jsem moc mladá. A tam jsem si dělala domácí úkoly. Vydělala jsem si ale dost peněz na střední školu. V nějakých 16 či 17 let jsem ale musela školu opustit. Bývalý učitel mne naštěstí najal jako reportérku pro místní noviny, kde jsem pracovala dva roky, a šetřila každou penny, abych mohla odjet do USA. Pořád jsem věřila, že se dostanu na univerzitu a budu moci psát. Byl to bláznivý sen chudé holky, a tak jsem o tom radši ani neříkala rodičům. Mysleli by si, že jsem se zbláznila. Když se mi konečně podařilo dostat se do Států, pracovala jsem jako služka v domácnosti. Než jsem se dostala na univerzitu, stačila jsem porodit dvě děti a rozvést se.

Pracujete jako americká kulturní velvyslankyně.  Jaké to je reprezentovat supervelmoc? Musíte se podřizovat hlasu moci?

Vždycky zdůrazňuji, že nezastupuji prezidenta, ale lid USA. Jsem placená z peněz daňových  poplatníků, jako jsem já. A zastupuji lidi, kteří věří v dobro, slušnost a dobré americké kulturní hodnoty. Takovým kulturním velvyslancem, jako jsem já, může být žid, korejský-Američan nebo třeba čínský-Američan. Mým posláním je sdílet s lidmi to dobré americké - všichni víme, že vedle špatného je v USA i mnoho dobrého. Takže mi nikdo nikdy neříká, co mám říkat, jak to mám říkat či co mám dělat. Na ministerstvu zahraničí dobře vědí, že jsem přímá a otevřená, že nesloužím žádné straně a neříkám ani to, co ode mne Američani očekávají.

Je známo, že na amerických ambasádách těžko narazíte na Afroameričana. Jak je to možné?

To máte pravdu. To je podnět k zamyšlení. Všude, kam přijedu, tak se mne lidé v dobré víře ptají, proč není více Afroameričanů v diplomacii? Myslím, že to je vážná chyba. Nejenom kvůli Afroameričanům, ale i ostatním etnikům. Než jsem začala pracovat pro ministerstvo zahraničí, tak jsem si nikdy nepomyslela, že to budu dělat. Povzbuzuji studenty, ale mnoho lidí se na to necítí a nevěří, že mají pro takovou kariéru dveře otevřené. Nemá to nic společného s tím, zda chtějí či nechtějí reprezentovat Ameriku. Chtějí se cítit v práci dobře. Mají ale pocit, že politický systém jim není nakloněn. Slyšela jsem, že za Obamovy vlády by se v diplomacii mělo objevit větší zastoupení menšin, ale s oním šetřením a škrty napříč resorty není vhodná doba pro nástup nových tváří.

Karibik,  psaní, Islám a mladá generace

Považujete se za karibskou autorku jako třeba slavní autoři Derek Walcott či Junot Díaz?

I když žiju v USA už 40 let a jsem Američanka, pořád se cítím být z Trinidadu, a to v duši i tím, jak mnohé vnímám. Dereka Walcotta mám moc ráda, je to přítel. Nikoliv v tom smyslu, že bychom spolu chodili na obědy či večeře, ale protože kdykoli se mi zasteskne po domově nebo se potřebuji  jaksi napojit na domov,  přečtu si Walcotta, a je to jako bych se ocitla doma v Karibiku na Trinidadu. Derek je sice z ostrova St. Lucia, ale Trinidad ho přijal za svého syna.

A co kritika na účet Dereka Walcotta, který byl obviněn ze sexismu a dokonce byl kvůli tomu vyhozen z Cambridgeské univerzity?

Derek je muž z Karibiku, a o chování Karibčianů já vím své, protože jsem měla sedm bratrů, a vím, jak se chovali. Muži z Karibiku jsou sexuálně hraví. To, co se v Americe považuje za sexistické chování, tak na Trinidadu vnímáno není. Domnívám se, že šlo částečně o kulturní nedorozumění kvůli neznalosti odlišných kulturních norem. V  USA  se například lidé zlobí, když  jim narušíte osobní prostor například dotekem, ale v Karibiku s tím lidé problém nemají. Jsme ostrované, jsme zvyklí na omezený prostor a tak jsme si prostě blíž. 

Mimochodem - čím uspěl v USA Junot Días? V Česku mu zatím vyšla jen kniha Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda.

Junotovy texty vycházely v The New Yorkeru, a to je brána k americké literární slávě. Ve svém psaní se nebere moc vážně, nerespektuje konvence, a proto je jeho psaní tak sexy a zajímavé. Píše drsné a smyslné texty, pro některé dokonce obscénní – ovšem nikoliv pro mně, já si to moc užívám. Ale například na mojí univerzitě ho chtěli cenzurovat, protože používal mnoho vulgárních slov. To víte, to nebylo nic pro maloměstskou presbyteriánskou morálku.

Je vlastně v literatuře Karibiku něco specifického, co spojuje frankofonní, anglofonní a španělskou karibskou kulturu a literaturu?

Ano a ne. Spojuje nás historie otroctví a kolonialismus, ale rozděluje nás to, že mluvíme různými jazyky. Jsme rozdílní, rozmanití.

Ve svých textech píšete o vzestupu islámu v chudých karibských komunitách. Proč tomu tak je?

Všimla jsem si v Karibiku, že islám mobilizuje mladé lidi, pro které vláda nic nedělá. Vlády v mnoha chudých zemích, včetně Karibiku, upřednostňují jen jednu třídu na úkor druhých a ve své podstatě zůstávají koloniální. V Karibiku jsou miliony chudých mladých lidí, a tak někteří imámové využívají příležitosti a pomáhají jim, aby se zbavili drogové závislosti, našli práci, pomáhají jim duševně i duchovně. Islám dělá mnoho dobrého. Spojuje lidi a pomáhá jim, a to je absolutně pozitivní. Na Trinidadu je například jeden imám, který si shání potřebně peníze v zahraničí, protože od vlády nic nedostane, a dostává je prý až ze Saúdské Arábie a Libye. On je ale nerozdává, věnuje všechny prostředky na vzdělání mladých. Z islámu se ve světě dělá zločinná organizace kvůli některým nepoctivým lídrům, které nebudu jmenovat, ale obecně je to mírumilovné náboženství, které má své bojovníky za víru.

Trvají sympatie a spojení islámu s černými americkými komunitami?

V USA lidé jako Malcolm X  a Elijah Muhammad přivedli stovky Afroameričanů k islámu a ti jej pořád praktikují. I americký islám udělal mnoho dobrého. Vlastně i dnes je tu mnoho afrocentrických škol nebo malých podniků, které vlastní černí Američané, kteří konvertovali k islámu. Měli bychom vnímat islám jako stejně spravedlivý jako křesťanství. Islám si našel své místo v Karibiku stejně jako v jiných částech světa kvůli tomu, že se vlády nechovají spravedlivě k chudým lidem.

AFRO-AMERIČANÉ,  OBAMA  A HIP HOP

Je známo, že otroctví je patologicky zakořeněno v americké historii i současnosti. Pociťujete to nějak i vy na vlastní kůži?

Pocházím z Trinidadu a s otroctvím tu máme podobné zkušenosti jako protagonisté románů Toni Morrisonové. Po mém prvním muži se jmenuji Flanaganová. To je irské  příjmení. Ale on žádnou irskou krev nemá, stejně jako nikdo od něj z rodiny. Moji předkové nebyli Irové, jeho předkové nebyli Irové, jak jsme tedy mohli skončit s irským příjmením? Morrisonová dala svým postavám jména jako Paul A či Paul D na paměť mnohým bezejmenným lidem, kteří prošli otroctvím. A na paměť toho, že přejmenování zotročených zpřetrhalo vazby s Afrikou, a to emocionální i biologické. Ztratili jsme svá jména, nemůžeme dohledat, odkud pocházíme a kde a kdo byla naše rodina. Když přijedu do Ghany a někdo se na mne podívá, tak na mne okamžitě začne mluvit jazykem twi a já nedokážu odpovědět. Napřed se rozzlobí a pak mávnou rukou, ona je Američanka. To samé se stalo v Ghaně i mojí dceři. Lidé se domnívají, že podle rysů v obličeji musíte být místní. Jenže nás rozděluje jazyk a historická zkušenost otroctví. Je to až trapné, protože nerozumíte lidem, kteří jsou vám podobní.

Byly v hnutí za lidská práva černochů ve vedení i ženy?  V podstatě slýcháme pouze o mužích jako Martin Luther King či Malcolm X.

Samozřejmě. Bylo mnoho žen, které toho pro moderní hnutí za lidská práva udělaly hodně. Pravdou zůstává, že o mnoho ženách se nevědělo, ale  pomalu a jistě se i jejich příběhy sepisují a objevují. Je jedna žena, kterou ráda zmiňuji. Jmenovala se Claudette Colvinová. Před mnoha lety ve věku 15 let v Montgomery v Alabamě neuvolnila sedadlo v autobuse.  Byla zatčena a odsouzena. Byla to mladá studentka, která chodila do stejného kostela jako Rosa Parksová a Joanne Robinsonová, což byla výjimečná běloška z Montgomery, která pomáhala v boji za občanská práva černochů organizovat ženy. A ta šla za Dr. Kingem a řekla mu, že je potřeba zorganizovat autobusový bojkot na podporu toho, co udělala ta mladá dívka. Dr. King to odmítl. Claudette Colvinová udělala tu samou věc jako Rosa Parksová, ale vlastně ještě před ní. Proč  Dr. King a vedení NAACP odmítlo zorganizovat bojkot na její podporu? To mne vždy rozzlobí: nevybrali si ji jako tu správnou ikonu hnutí. Myslím, že k tomu měli několik důvodů. Byla pro ně moc mladá a měla moc tmavou pleť, a ještě se šeptalo, že byla možná těhotná a k tomu svobodná. Abych pravdu řekla, podle mne bylo vedení NAACP velmi elitářské, ona nepocházela z té správné třídy, a tak se nemohla stát tváří hnutí za občanská práva.

V básni věnované Obamovi píšete, že Obama překročil pomyslnou rasovou hranici. Myslíte tím, že je rasismus poražen a vymýcen?

Amerika se v tomto ohledu zase tolik nezměnila. To, že se Barack Obama stal prezidentem, je svým způsobem zázrak. Lidé to ale otevřeně nepřiznají a mnozí jsou stále neobjektivní a rasově zaujatí. Rasismus v Americe stále trvá. Kdyby odezněl, měli bychom v USA lepší vládu. Tím myslím, že by vláda skutečně reprezentovala správné hodnoty.  Stávající opozice je v opozici hlavně kvůli barvě kůže. Rozhodli se, že ať udělá Barack Obama a jeho vláda cokoli, vždy budou proti. A proč tomu tak je? Protože poměřují věci jinou optikou. Používají na všechno tzv. bílý rasový pohled a o tom to všechno je. Odvolávají se na tradiční hodnoty a nějak si myslí, že on není Američan. Ale kdo je vlastně Američan? A co všichni ti Asijci, kteří se v USA usadili a podílí se na rozvoji společnosti? A tak to bude trvat ještě dlouho, než se v Americe projeví změny, rasismus je patologicky zakořeněný.

Jak je Obama hodnocen dnes? Jistě ho přijala za svého střední třída, ale co chudí? Splnil jejich očekávání?

Američané, černí a bílí, a další etnické skupiny,  měli veliká očekávání. A za své si doslovně vzali hlavně slovo změna, což bylo Obamovo motto. Očekávali obrovské a okamžité změny. Jenže Bushova administrativa zbankrotovala zemi v mnoha ohledech. Rozdíly mezi chudými a bohatými se prohloubily tak, že si to Obama nedokázal ani představit, a tak převratné změny, které lidi očekávali, nepřišly. Máme navíc republikánskou opozici, která vše blokuje a rozhodla se podrývat vládu prezidenta Obamy a bojkotovat vše, co chtěl pro Američany udělat. Někteří prominentní černí intelektuálové cítí, že se s nimi měl poradit o způsobech, jak pomoci chudým, a jelikož je neoslovil, tak často i oni prezidenta kritizují.

Foto: Michaela Danelová