Všechno hnusný je v Praze větší

Literární soutěž Magnesia litera, jejíž výsledky byly nedávno vyhlášeny, s sebou letos přinesla i jednu novinku - kategorii Blog roku. Vyhrál ji blog herečky Marie Doležalové Kafe a cigárko s podtitulem Historky z hereckého podsvětí. Za pozornost ale stojí i ostatní nominovaní.

Přinášíme vám rozhovor s Pavlem Šplíchalem a Jakubem Ryškou - autory svérázného brněnského blogu Prigl - s krátkým měkkým. V něm, jak říkají, „osobitým stylem zpracovávají téma lidské debility především v kontextu brněnských humanitních škol“. V podobném duchu se nesl i celý rozhovor, který je doplněný fotografiemi z blogu od Miloše Vajdy.

Sledovali jste vůbec Magnesii literu? Záleželo vám na výsledku?
Jakub Ryška: Záleželo, já jsem se tím chtěl chlubit.

Pavel Šplíchal: Já jsem zase chtěl ty peníze.

Jak se vám líbil zbytek nominací? Kdo byl váš favorit?
PŠ: My.

Tak kromě vás…
PŠ: Můj favorit byl Deníček moderního fotra. Mysleli jsme si, že vyhraje, protože má nejvíc lajků na Facebooku. Je to úplně paradoxní, ale když jsem viděl tu konkurenci, kromě nás byl nejblíž Jiří Peňás, kterého vlastně nesnáším.

JR: Seznam nominovaných byl strašně divná směsice. Úplně nepoměřitelný zaměření jednotlivých blogů. Byl jsem překvapenej, protože jsem nečekal, že jsou schopni smíchat tyhle jednotlivý žánry a projekty dohromady. Vždyť nemají společnýho nic jinýho, než že jsou online. Vítězný blog je prostě popis toho, že herečka chodí někam na natáčení, že potká nějakýho herce a že to bylo prima. Já neříkám, že to je blbě, jenom to nemá nic společnýho s náma.

A vám Prigl připadá jako blog?
JR: To je asi rozdíl mezi náma a těma ostatníma, my to nebereme jako deníček. Ten klasickej styl: Dneska jsem vstal a chci, aby co nejvíc lidí vědělo, co se mi dnes stalo.

PŠ: My vlastně nevíme, jaká je definice blogu.

JR: Je to online, vychází to sem tam… Dáváme tam kradený fotky…

PŠ: Je to prostě psaný, no, je to psaní.

JR: Jako na klávesnici jsme to napsali.

PŠ: A kdyby nebyl internet, tak to píšem ručně.

JR: Ale to je možná nejpřesnější definice blogu: To, co se napíše na klávesnici.

V čem se tedy od ostatních autorů lišíte?
JR: Myslím, že děláme ucelený útvary, takový sondy. Byli jsme mezi nominovanýma asi jediní, kterým jde o literární a myšlenkovou kvalitu.

PŠ: To teda nevím; jakou kvalitu? Vždyť je zaujal i ten fotr.

JR: Já se tím nechlubím, já jen říkám jednoduchej fakt. Je to ISO Priglu.

Když vynikáte literární kvalitou, proč jste nevyhráli?
PŠ: Protože víc lidí hlasovalo pro někoho jinýho.

JR: Nás čtou lidi, kteří se nechají bavit, ale hlasovat nejdou.

PŠ: To jsme si říkali včera, že to jsou lidi, kteří mají spoustu času. Přečtou si to, vyplní formulář, zajdou si na cígo a než hlas pošlou, vykašlou se na to a radši jdou na pivo. Asi by to vlastně bylo divný, kdyby nás ti lidi zvolili.

Čte vás tolik lidí jako Kafe a cigárko?
JR: Tak my jsme nebyli ve Všechnopárty s Karlem Šípem. Vlastně jsme nebyli skoro nikde. Když píšeme hodně, čte nás čtvrt milionu lidí, když na to kašlem, tak 70 tisíc, což jsou myslím dobrý čísla. Ale zase jsme za těch 350 článků stihli aspoň jednou nakrknout úplně všechny. Tak nám to teď vrátili.

Patří k literární ceně vůbec kategorie blogů?
JR: Na přitáhnutí čtenářů to není špatnej nápad. Není moc jasný, jaký bylo kritérium nominace, jestli kvalita, nebo to, že ten blog lidi žerou. Ordinaci v růžový zahradě taky lidi žerou…Pokud byl ale hlavní cíl čtenost, tak organizátoři uspěli.

Považujete Prigl za literaturu?
JR: Definice žánrů ze střední jsem zapomněl, ale myslím, že se snažíme o klasickej literární útvar, kterej je prostě online.

PŠ: To já třeba vůbec nesouhlasím. Podle mě to vůbec není klasická literatura. Na to používáme příliš malou výbavu.

JR: Jako že máme malou slovní zásobu?

PŠ: To ne, ale není to literatura v tom smyslu, že bys experimentoval nebo pracoval s formou. Neposouváš dál literaturu jako umělecký žánr.

JR: Od ostatních nás odlišuje i to, že nechceme zabírat čas našich čtenářů balastem. Snažíme se vypilovat formu tak, aby se v každé větě něco dozvěděli. Myslím, že to je literatura.

PŠ: Já nevím, literatura, to smrdí vysokým uměním.

JR: Ale to je jedno, my za to nemůžem.

Jak dlouho blog děláte? Kdo s tím přišel?
JR: Přes čtyři roky, začali jsme v roce 2011. Řekl jsem Pavlovi: „Dělej něco se sebou a začni psát“ a Pavel začal psát do blogu, kterej jsem založil. A pak jsme to doklepli spolu.

PŠ: Když už to bylo dost prestižní, začal psát taky.

JR: Na většině článků je ale stopa obou.

PŠ: Na všech je stopa obou. Vždycky si to posíláme. Nestane se, že by to někdo vydal sám jen tak.

Jak se vám podařilo najít čtenáře?
PŠ: Oni si našli nás.

JR: Napsali jsme prvních pár článků a pozvali na naši stránku všechny kámoše na Facebooku. Nic dalšího jsme neudělali.

PŠ: Rozjezd hrozně dlouho trval. Pak jsme ale měli pár zlomových textů, který nějak nasbíraly řádově větší čtenost.

JR: Pro mě byl zlomovej Flákání je umění, které neovládá každý. To je náš třídílný rozhovor, v němž jsme vyjádřili celý životní postoj a to, v jakým duchu se Prigl ponese, dokud nechcípnem.

PŠ: Já jsem hrozně dlouho studoval; když jsme ho dělali, teprve jsem končil školu. Je zajímavý si číst, o čem jsme si tenkrát povídali. Bavili jsme se o tom, jaké to je hodiny nic nedělat, jak to máme rádi a jak bychom to neradi měnili. No a od tý doby pracuju…

Má Prigl vůbec nějaké jednotící téma?
PŠ:

Je to dost náhodný, ale spojující téma je asi směšnost lidskýho jednání. To, že se sebou každej nechává vyjebávat jen proto, aby se nějak cejtil, a ještě je na to hrdej. Sledujeme hlavně prostředí humanitních škol, jejichž absolventi, což jsme i my, mají problém najít práci. A to je pro mě komplikovaný.

My jsme si z nich totiž začali dělat srandu a přišlo nám to super. Když ale pak vidím, jaký v Česku získává kontury nenávist vůči lidem s humanitním vzděláním, tak si najednou - ne, že bych je začal hájit, to zas ne - začínám si myslet, že ta nenávist je debilní. Přitom ji ovšem sami tvoříme.

JR: Česko je ideální země, kde Prigl dělat. Je už dostatečně bohatá na to, aby si lidi mohli sehnat nejrůznější prostředky a vyjadřovat se, ale pořád tak chudá, že to často skončí jen u pózy. Balancujeme mezi možnostma, který se zdají otevřený, a reálnou schopností je naplnit.

PŠ: Česko je vlastně pořád hra na Západ - furt to věčný přirovnávání Brna nebo nějakých pražských čtvrtí k Berlínu.

JR: Na druhou stranu jsem jednou v Londýně seděl na lavičce v parku a vedle mě seděli dva hipstři, extrémně střižení. Měli na sobě všechno, co si tak člověk představuje. Jeden druhýmu říkal, že určitě rozjede strašně zajímavej fotografickej projekt, teď dělá za barem, tak na to má strašně málo času, ale jednou to určitě vyjde. A tak jsem si zase říkal, že Prigl by šel psát asi všude.

Co byste poradili těm, kteří se vašich článcích vidí?
JR: Ale my se v nich taky vidíme. Prvotní moment je vždycky v nás.

PŠ: My to píšeme o sobě, my jsme ti tragédi.

JR: V každým člověku jsou zárodky všech možných typů debility, který se můžou volně rozvíjet, když tomu člověk dá průchod, a ty zárodky jsou univerzální. Vždycky, když já v sobě pocítím, že debilita začala pracovat, je to pro mě zdroj inspirace, abych ji začal sledovat ve vnějším světě. Spousta lidí ji rozvíjí do spektakulárních forem. Třeba lidi, co říkají, že milují auta, ale nemají na ně. Díky tomu, že to člověk trošku má i sám v sobě, se ale může taky korigovat. Nikdy to nespadne do výsměchu „já jsem lepší než vy“ - v tomhle jsme demokratičtí.

Z Priglu je každopádně cítit dobrá pozorovací schopnost. Kde jste k ní přišli?
JR: Často jen využijeme zkušenosti a spolehneme se na pravděpodobnost. Dělali jsme reportáž v Rosicích, kde se fakt hodně fetuje, a viděli jsme tam obří billboard uprostřed ničeho, kde bylo velkým písmem telefonní číslo a nápis „Volejte svého makléře“. Říkali jsme si, že tam se přece nemůže uživit žádný makléř. Kdo by tam chodil? Kdo by tam co kupoval?

Tak jsme došli k tomu, že je to určitě telefonní číslo na dealera pervitinu, aby když někdo má zrovna v zastavárně mobil a půjčí si ho od někoho jinýho, hned věděl, kam volat. Tak jsme to napsali do článku a pod ním se objevila reakce kluka, kterej byl vyfocenej na Facebooku v sáčku, majitel nějaký realitní agentury: „Rád bych všechny upozornil, že tento pán už u nás nepracuje.“

Takže jste to trefili…
JR: Je to jako pokropit samopalem místnost - víš, že něco trefíš, protože těch zoufalství a debilit je tak strašně moc, že vždycky člověk něco trefí.

Pro koho vlastně píšete? Není Prigl srozumitelný jen lidem, kteří jsou na tom stejně jako vy?
PŠ: Primárně to tak asi je. I z jazyka, který používáme, je jasné, že často mluvíme ke stejně starým lidem. Občas nás ale čtou i důchodci. Jeden nám psal, že jsme jako Jaroslav Hašek, což sice nejsme, ale bylo pěkný, že ho to napadlo.

JR: Sice je styl Priglu generační, ale žádný strašně nesrozumitelný komunikační kód nepoužíváme. Myslím, že jsme ve způsobu komunikace i v tématech univerzálnější a že pokud někdo není úplně zabedněnej a nenechá se odradit sprostejma slovama, může se tam najít bez ohledu na věk.

Je pro pochopení textů důležité znát Brno?
JR: Z Brna Prigl vyrostl minimálně pohledem na svět. Uvědoměním si nějakejch věcí.

PŠ: Brno je krutější v tom, že ti víc rozbíjí důvěru. Když se pohybuješ v tom blahobytnějším pásu Prahy – třeba na Letné, Žižkově, Vinohradech, vrchních Vršovicích a centru - tak si snadno udržíš živou bublinu, ze které tě nic nevyruší. V Brně, když jedeš přes nádraží, tak jseš z bubliny venku, protože to šílenství a ta chudoba jsou dost výrazný.

JR: V Praze je dostatečně velký prostor, aby si člověk mohl myslet, že život je krásný.

PŠ: To zas asi ne, ale může si třeba myslet, že jeho problémy jsou reálný a že mají nějakej význam… My jsme dřív, když jsem ještě nebydlel v Praze, měli takový rituál, že jsme jezdili do Nových Butovic si tu naši bublinu rozbít. Tam je to dobrý…

JR: Tunel vedle radioaktivního jezírka…

PŠ: Něco jako Nový Butovice naopak Brno nemá. Já si myslím, že pražský sídliště jsou ještě horší než brněnský. Když seš v Brně na sídlišti, tak většinou vizuálně furt vidíš, že jsi součástí nějakýho většího celku města, kdežto v Praze jsi za nějakýma kopečkama, takže už seš jenom na tom sídlišti a vlastně nevíš kde. Můžeš být klidně v Bělorusku. Ty netušíš, že tam je Praha, kde lidi chodí po centru a žijou tam.

JR: Všechno hnusný je v Praze větší.