Vary4: Místo hraní shyby. Základní otázka je, nakolik má rodič právo nalinkovat dítěti život

Dá se z dítěte vychovat sportovní šampion? Třeba hokejista NHL? Manželé Michal a Lenka Hanuliakovi jsou přesvědčení, že ano. Pokud se svému synovi Miškovi budou intenzivně v prvních letech jeho života věnovat a každý moment jeho života zaplní sportovními aktivitami, klavírem nebo učením cizích jazyků. Když splní vytyčené milníky, jako je určitý počet shybů nebo zapamatování sady anglických slovíček, dostane odměnu. Kamarádi a hraní „jen tak“ nemá v precizně sestaveném každodenním plánu místo. Přesně jako to radí metoda Kamevéda – komplexní multirozvojová výchova dětí, na jejímž konci by měl být „kvalitní člověk“.

Svébytné rodičovství zachycuje nový snímek Eriky Hníkové Každá minuta života, který měl – jako vůbec první dokumentární film – premiéru v hlavní soutěži karlovarského festivalu a od 26. srpna bude k vidění v kinech. „Jasně jsem jim řekla, že vůbec nevím, co si o nich mám myslet, že na mě působí na jednu stranu jako psychopatičtí blázni, ale na druhou mě fascinují, protože já bych se takhle pro dítě obětovat nedokázala,“ popisuje v rozhovoru dokumentaristka.

Každá minuta života je plná otázek a témat: od dítěte jako projektu přes vizi správného rodiče až po to, jak měřit, jestli je člověk „kvalitní“. Jaké otázky zajímaly nejvíc vás?

Kde rodiče berou tu vnitřní jistotu, že tohle je pro Miška nejlepší a že mu do jeho individuality nezasahují příliš. Pak téma svobody a rodičovství v tom smyslu, nakolik může člověk vstoupit do bytí entitě, která se narodí, a nějak jí to nalinkovat. Vnímám, že děti se už rodí s nějakým charakterem, a rodič se jen snaží to moc nepokazit. I když na tohle Hanuliakovi vždy odpovídali, že jejich dítě si může vybrat, co chce dělat. Že mu nabízejí paletu aktivit a nic mu nenutí. Teď, když mu je sedm, neřeknou, že se rozhodli, že z něj bude hokejista, ale že Miško si ze všeho vybral právě hokej, a proto se na něj specializují. A ještě jedno téma mě zajímalo, ale nepouštěla jsem se do něj. Měla jsem pocit, že jejich vztah je možná vyhořelý za cenu věnování se dítěti. Že zapomínají na sebe, na partnerský život.

A tušíte po natáčení, kde berou tu jistotu?

To by mě taky zajímalo. Když jsem s nimi debatovala o tom, proč to dělají, nebyli schopní jasně odpovědět. Prostě se tak rozhodli, ještě než se Miško narodil. Proto ani film na tuto otázku neodpovídá. Na diskusi po projekci se do otce Michala Hanuliaka pustila část publika, že Miškovi ubližuje. Jedna paní řekla, že je psychoterapeutka a že absolutně nesouhlasí s výchovou něco za něco. Že má v péči desítky klientů, kteří byli takhle vychovaní: mají problém s navazováním vztahů a neumí dávat najevo lásku, když láska byla dávaná jen jim. Kdyby mi tohle někdo řekl, asi to se mnou zamává a začnu své jednání přehodnocovat, ale pan Hanuliak je vnitřně přesvědčen, že je to takhle správně. Přitom to neznamená, že by neposlouchal druhé. Že by si jel stoprocentně po svém a kosil okolí. Všechny si vyslechne. I za tou paní psychoterapeutkou po diskusi přišel, že by ho zajímalo, co říkala, a jestli by si mohli vyměnit pár e-mailů. Negativní ohlasy na jeho rodičovství ho zajímají. Otázka je, jestli pak něco změní. Ale kde se bere jejich jistota, to nedokážu říct.

Takže nijak nereflektovali, proč svého syna vychovávají zrovna takhle?

Ne. Tohle bylo celkem složité režijní rozhodnutí. Když jsem se snažila do pana Hanuliaka rýpat, jestli to nedělá třeba proto, že prožil rané dětství bez otce, a rozhodl se tak věnovat stoprocentně svému dítěti, začal se smát a říkal, že takhle by to opravdu neřekl. Prý měl šťastné dětství, kdy se mu věnovaly máma s babičkou. Když mu bylo šest, máma potkala pana Mirka, kterému říká otcino a který ho přijal za vlastního. Mají spolu hrozně pěkný tatínkovsko-synovský vztah. Lenka reflektovala to, že by to nezvládla bez Michala, že by se asi zhroutila. Což se pak v průběhu natáčení téměř stalo. Když musel odejít a ona zůstala s dítětem sama, bylo vidět, že je unavená a moc to nedává. Ale u onoho chybějícího otce jsem měla pocit, že pokud bych to rozváděla, bude to už moje interpretace reality. Zároveň jsem ve filmu chtěla trochu tajemství: když divák uvidí, že oba jeho rodiče jsou bílí a on je mulat, tak to pravděpodobně nebude jeho biologický otec.

Hanuliakovi syna vychovávají podle Kamevédy Pavla Zachy, který takhle vychoval ze svého syna hokejistu působícího v NHL. Celá jeho metoda i knihy tak jsou o výchově sportovního šampiona. Vypadá to, že chtějí ze syna od začátku mít právě úspěšného sportovce po vzoru Jaromíra Jágra, který bude hodně vydělávat.

Je to tak. Je to právě hokej, ke kterému jej od malička nejvíc vedli. Ale ukazují mu i všechny ostatní sporty. Pan Hanuliak mi řekl, že chtějí, aby byl buď basketbalista, nebo hokejista, protože tam se točí peníze. Myslím si, že v důsledku je jim vlastně jedno, čím bude - ale musí to dělat na špičkové úrovni a musí mu to nést peníze.

Sama jste matkou syna. Nevyhnutelně se ve vás u natáčení musela prát Erika Hníková-režisérka, která má zajímavé téma, a Erika Hníková-matka, které točí něco, s čím možná nesouhlasí. Jak jste se s tím vyrovnávala?

Obě Eriky se ve mně praly dost. Jasně jsem rodičům řekla, že vůbec nevím, co si o nich mám myslet. Že na mě působí na jednu stranu jako psychopatičtí blázni – tomu se smáli, protože si to o nich prý myslí hodně lidí a na sociálních sítích čtou nenávistné komentáře. Na druhou mě ale fascinují, i když s řadou věcí nesouhlasím. Třeba s metodou „něco za něco“, což je jeden z principů jejich výchovy. Říkala jsem jim, že tohle bych svému dítěti neudělala. Zároveň jsem ale říkala i to, že jsou neuvěřitelní, že já bych nedokázala celý den strávit s dítětem. Potřebuji koníčky, kamarády, práci. Jenom dítě by mě nenaplňovalo, ale obdivuji je za to, že jsou s ním tady a teď.

Ale tohle „rozpolcení“ ve filmu nezazní…

Po diskusích s nimi jsem se rozhodla, že tam vlastně nechci své názory prosazovat, protože na mnoho věcí u téhle rodiny mám nejednoznačnou odpověď. Nikdo nevíme, jak to s našimi dětmi dopadne. Všichni se snažíme, děláme pro své děti to nejlepší - a já skutečně nevím, která cesta je ta správná. Jinak v rozdělování rolí „matka-režisérka“ sehrál taky roli čas. Když se natáčení a práce na filmu odehrává rychle a musí se rychle stříhat, je to jiné, než když byl projekt rozprostřený v čase i kvůli covidu. Mohla jsem se k filmu po roce vrátit a domýšlet ho. Vymyslela jsem třeba svatební úvod, který v původní verzi nebyl, a další dvě změny. Vracet se už bez kontaktu s Hanuliakovými film také ovlivnilo.

Je přes to všechno něco, co jste si z jejich výchovy vzala pro sebe?

Víc jsem se začala věnovat svému synovi stylem „tady a teď“. Je mu osm a v tomhle věku děti poznají, když s nimi člověk duchem není, myslí na jiné věci. Na druhou stranu jsme si uvědomila, že nejsem typ rodiče na takhle intenzivní výchovu a můj syn není typ dítěte, který by takovouto výchovu snesl. Hanuliakovi mají obrovské štěstí, že Miško je submisivní a milý. Můj syn je „výrazná osobnost neurotického typu“ a tohle by mi netoleroval. Včera jsem se shodou okolností bavila s panem Zachou, který má dva vnuky a nehne s nimi. Říkal, že měl u svého syna štěstí na charakter dítěte, že jeho vnuci s ním prostě cvičení dělat nechtějí, že ho neposlechnou. Děti podle mě mají mít hranice a mají rádi nalajnovaný program, ale jen do určité míry. Osobně chci, aby si syn vybíral program sám. Jsou pak logicky i chvíle, kdy se nudí - což u Hanuliakových není. Pro jejich syna volno znamená sportování, které zná od narození.

Dostala jste se k nim blízko. Pustili si vás do života, do bytu, na dovolenou. Jaký byl vlastně váš vztah?

Přátelský - teď jsme spolu byli na obědě v Karlových Varech, kam přijeli na premiéru filmu. Otevřeně jsme se o věcech vždy bavili a vstupoval do toho i štáb. Ale čím víc natáčení pokračovalo, tím víc jsem si kladla otázku, jestli jimi nejsem příliš ovlivněná. Jestli mě nějak nesežrali. Ve střižně jsem se pak relativně dlouho snažila vyvážit polohu – aby to nebyla fascinace ani odsudek. Aby to bylo něco mezi tím a mělo to strukturu, v níž bude divák moci nad tématy přemýšlet.

Přátelský vztah při natáčení může být celkem riziko…

Otázka je, jaký člověk dělá film. Pokud kritický, pak bych do přátelského vztahu nevstupovala, protože bych chtěla být co nejostřejší. V případě Hanualiakových si vykáme. Není to tedy takové přátelství, že bychom spolu chodili do hospody. Přátelský vztah to byl v tom, že neměli problém o všem otevřeně mluvit. Jsou dost přemýšliví a rádi věci řeší. Zajímalo je, jak to bude ve filmu vypadat, jaké bude vyznění. Oni mají svůj svět, já svůj; jsou úplně jiné, ale jsme schopní se o nich bavit a vzájemně se respektovat.

Jak dlouho probíhaly vzájemné „námluvy“ před natáčením?

Krátce. Za sebe jsem byla rozhodnutá, že s nimi chci točit, po hodinové návštěvě u nich doma. Pan Hanuliak mě vyzvedl na nádraží v Žilině, odvezl k nim domů do bytu, kde nebylo z hlediska natáčení třeba nic měnit. Strávila jsem s nimi jedno odpoledne a jeden večer, viděla denní program, večerní uklízení a jejich dialogy - a říkala si, že tady bych měla hotový film. Ještě jsem ale uvažovala, jestli ve filmu nebude víc rodin. Po prvních dvou natáčeních s Hanuliakovými mi přišlo to téma tak silné, že jsem se rozhodla točit jen o nich. Tady proběhly námluvy podruhé. Vzali si týden na rozmyšlenou, jestli chtějí být sólo. Souhlasili, ale v průběhu natáčení mi párkrát nedovolili točit…

Kdy?

Jednou za rok jezdí na víkend se spolužáky z vysoké školy. Říkala jsem si, že by bylo super mít ve filmu scénu, kdy se otevřou z izolace bytu do normálního světa. Popsali mi ten víkend tak, že ostatní rodiče kalí, nechají děti, ať si dělají, co chtějí, ale oni mají svůj program, kterého se nevzdají, protože by přišli o dva dny. Vidět, že si drží program každý den, i když mají možnost se z něj vymanit, mi přišlo výborné. Mrzelo mě, že nesouhlasili, ale aktéry nepřemlouvám.

Přemýšlela jste nad tím, že souhlasili ze zištných důvodů? Že vás tak trochu využívají pro své cíle? Že chtějí, aby se o nich točilo, protože jim jde o propagaci jejich syna z hlediska dlouhodobějšího projektu? V jednu chvíli je ve filmu záběr na dres jejich syna s hashtagem #miskohanuliak.

Jasně, to je jeden z důvodů. Úvaha o profitu tam jasně proběhla a pan Hanuliak to ani nijak neskrývá. Na rovinu mi to řekl. Ve filmu viděli potenciál pro budoucí sponzoring, což už teď řeší. Budují Miškovi sociální sítě. Bavili jsme se třeba i o tom, že pokud Miškova kariéra půjde dál a stane se z něj budoucí Jágr, že mají jeho záběry z dětství a dalo by se točit něco dalšího. Pan Hanuliak si mě navíc dobře prověřil. Líbilo se mu, že jsem měla poslední film na Berlinale, což pro něj byla záruka, že natáčení dopadne dobře. Kdyby to podle něj nemělo dopadnout dobře, tak to toho nejspíš nejde. Chvíli jsem přemýšlela, abych se nestala jejich nástrojem, ale to se myslím nestalo. Ukázalo se to při autorizaci, kdy byli otevření. Chtěli nějaké scény vyndat, já řekla, že je nevyndám - a oni s tím neměli problém.

Takže jste prošla testem „kvalitního člověka“?

Z jeho úhlu pohledu vnímání světa ano. Podařilo se mu zároveň přemluvit svoji ženu, která je introvertnější a moc se jí do toho nechtělo.

Součástí jejich výchovy je i to, že jejich syn měl ve sledovaném období nulový sociální kontakt s ostatními dětmi. Navíc byl neustále adorován a vyzdvihován jako ten nejlepší. Jak jste tohle vnímala?

Když jsem točila, bylo to skutečně máma-táta-Miško. Teď je to se socializací jinak. Je mu sedm a několikrát týdně chodí na tréninky. Týden předtím, než jela rodina Hanuliakových na karlovarský festival, u nich doma bylo týden nasáčkováno pět dětí z hokejového kempu, kam Miško chodí. Viděla jsem ho i po premiéře, jak řádí se dvěma staršími dětmi. Viděla jsem ho i s mým synem, když přijeli do Prahy, a byl v pohodě. Jen za půl hodiny mu Lenka řekla, že je to ztráta času, aby s mým synem běhal po hřišti, a že jdou na kolo a do Stromovky, protože Lenka má ráda rychlost, přesnost, pohyb, rozvrh. Nenechají ho jen tak běhat, pro ně je to ztráta času - a myslí si, že i pro něj. Zajímavé nicméně je, že po různých ohlasech chtějí zahrnout do denního rozvrhu hodinu volna.

Pokud mají rádi vše pod kontrolou, měli tendenci řídit i vás a vaši práci?

Měli jsme jasné dohody, co nesmíme. V době natáčení nechtěli, aby byl Miško pod vlivem kohokoliv cizího. Abychom jej nějak ovlivňovali. Jednou na něj kameraman ve výtahu vyplázl jazyk, večer Miško vyplázl jazyk na maminku - a jí došlo, že to má od nás. To byla ostrá diskuze.

Co jí vadilo?

Rozjívenost. Netolerovali nějaké srandy s dětmi. Když nás k sobě pustili blízko, věřili nám a chtěli, abychom tohle nedělali. Čemuž rozumím - a vážím si toho, že nám dovolili vstoupit do jejich světa. Měla jsem mimochodem ještě jiný konflikt. Byli jsme na hřišti a mně se nedařilo trefit míčem basketbalový koš. Po čtvrtém pokusu jsem to chtěla vzdát. Ale Lenka mi rázně řekla, že takhle se to u nich nedělá, že se u nich nevzdávají. Musela jsem vzít míč a házet, dokud jsem koš nedala.

Nemusela, jste dospělá. Nebo by vás nenechali film dotočit?

Nechali, protože už mezi námi byl blízký vztah, ale pochopila jsem a respektovala, že nechtějí, aby Miško viděl člověka, který se vzdává, když mu něco nejde. Pro ně je to špatný vzor.

A co se týká praktické stránky natáčení? Jak probíhalo?

Od začátku jsme se v natáčení podřizovali jim a jejich harmonogramu. Později jsme to dělali tak, že nám dali týdenní časový plán a dohodli jsme se, že když přijedeme na dva dny, můžeme si ho upravit, ale musí to vědět dopředu. Když jsem potřebovala třeba natočit hokej, rozvrh si přeskládali, aby mi vyšli vstříc, ale zároveň dodrželi svůj plán, kolik mají za týden mít běhu, plavání a hokeje. Hrozně jsem chtěla natočit scénu, když je Miško nemocný. Zajímalo mě, co s rodinou udělá, když vypadne z rytmu, ale za celý rok neonemocněl.

Úplně původně jste prý chtěla točit dokument o zmíněném Pavlu Zachovi a jeho metodě Kamevéda. Co si o ní vlastně myslíte?

Pan Zacha říká, že je to otevřený systém, který jde aplikovat na každého. Je třeba začít v raném věku - a i když děti nejsou super talenty, formuje je to pozitivně. Z toho, co mám přečteno, jsou to spíš výtahy z jiných knih. Základ mi přijde dobrý – věnujte se svým dětem, buďte s nimi, nedávejte jim tablety a chytré telefony, nenuťte je, a když je to nebude bavit, dělejte něco jiného. Základní otázka ale je, jestli jako rodič vůbec mám právo dítě takhle zformovat.

Ve filmu si s panem Zachem dvakrát Hanuliakovi volají. Jednou řeší, jestli se má syn držet hrazdy u shybů podhmatem nebo nadhmatem. Podruhé se ptají na jeho názor, jestli mít druhé dítě. Oni mu opravdu pravidelně volají o radu?

Telefonáty byl trochu režijní nápad. Volali si, ale nikdy se neviděli přes Skype jako je ve filmu. Že si volali o radu ohledně shybů, v tom vnímám hyper-praktičnost Lenky. Má ráda, když jsou věci perfektní. Pokud má knížku, kde je dvacet bodů Kamevédy, a zjistí, že Miško něco nedělá úplně přesně jako v té knize, pak mu zavolají. Na telefonát o druhém dítěti jsem je trochu navedla, sami by mu nevolali. Ale vlastně jim přišlo jako dobrý nápad se na to zeptat. Ve filmu naopak třeba není telefonát, kdy se ho ptali, jestli si myslí po svých zkušenostech, že by měli koupit dům s velkou domácí tělocvičnou. Na kolik se jim to finančně vrátí.

V jednu chvíli se ve filmu objeví i starší generace rodičů Hanuliakových. Jak tuhle výchovu vnímají?

Víceméně tak, jak je to ukázané ve filmu. Snažila jsem se vyvolat větší konflikt, abych se dobrala větší pravdy. Mluvila jsem třeba s maminkou a snažila jsem se jí motivovat, aby do Lenky trochu víc rýpla, jestli to s tím Miškem nepřehánějí, ale nepochodila jsem. Před kamerou se chovala tak, jak se chová vždycky. A Michalovi rodiče s tím nemají žádný problém. Naopak je výrazně finančně podporují, protože mohou. Peníze jsou ve výchově obrovský faktor. Hanuliakovi se mohou svému synovi věnovat právě proto, že nemuseli pracovat - na rozdíl od jiných rodičů, kteří se snaží praktikovat Kamevédu. Mohli si pronajmout sportovní halu na rok. Jejich byt je luxusní a v paneláku je z čistě z praktických důvodů - protože z něj mají blízko na všechna sportoviště.

Samostatnou kapitolou je přítomnost štábu v životě malého dítěte. Miško evidentně vnímal, že tam jste a točíte ho. Může mít přítomnost štábu na dítě negativní vliv?

Jak ho to ovlivní, byl jeden z velkých problémů. Jak udělat, aby natáčení působilo co nejpřirozeněji, když mu jsou tři čtyři. Stala se zvláštní věc: naše přítomnost situaci zhoršovala, čím déle jsme točili. Myslela jsem, že to bude naopak. Ale bylo to horší, protože se na nás těšil - byli jsme zábavný element, něco nového. Začal se před kamerou předvádět a mimo ni byl rozjívený, protože se předváděl před štábem, a to vadilo Lence. Ke konci tak bylo natáčení složité. Chtěla jsem točit víc dní, ale to už nebylo možné. Na druhou stranu je zvyklý poslouchat. Když mu Lenka řekla „teď budeme točit záběr, soustřeď se na mě, ne na kameru“, tak poslechl.

Takže ona ho nakonec režírovala?

Ano, pod mojí režií. A ještě jsme mu za to něco slíbily, nějaký dárek. To se ve mně nejvíc prala matka a režisérka. Bylo mi hodně nepříjemné, že se kvůli mému natáčení dítě dostává do situace, o které si myslím, že je to špatně. Lidsky mi to bylo nepříjemné, ale zase na prvním místě je film. Naštěstí to bylo jen ke konci. Kdyby se to stalo na začátku, nevím, co bych dělala.

Film nepojednává jen o výchově syna, ale i o rodičovství a rodičích. Jak podle vás maximální soustředění na dítě změnilo jejich vztah? Nějaké náznaky ve filmu jsou, ale jen malé.

Říkají, že mají šťastné a spokojené manželství. Že jsou šťastná rodina a dělají to rádi. Měla jsem z nich ale občas pocit takového prázdna. Hodně jsem řešila při střihu, jestli film nepůsobí uměle, odcizeně. Jestli z toho divák nebude mít pocit, že jsem si je posadila na pohovku a řekla jim, co mají říkat. Ty scény ale vznikly spontánně. Kdybych byla provokativní režisér, možná tohle téma zvednu. Mohla jsem víc dloubat, že na sebe nemají čas, a jestli spolu vlastně vůbec něco mají. Bylo to ale příliš intimní, abych si do toho troufla jít. Abych na konci udělala scénu typu: Fajn, vyhráli jste podivnou olympiádu ve Velkém Meziříčí. Co to je za vítězství? Co váš vztah? Jak vás tohle čtyřleté snažení poznamenalo? Nezničilo vás to? Ale měla jsem pocit, že by to bylo příliš burácivé - a ten film je jemný.