Teď je nejhorší doba na zadlužování. Když byly úroky nízké, vytvářel naopak Babiš přebytky

Alena Schillerová opakovaně mluvila o tom, že chce mít schodek rozpočtu pod třemi procenty vůči HDP. Byl to jasně daný cíl. Proč se to nepovedlo?

Jednoduše řečeno proto, že vládě nic nebrání tu hranici přesáhnout. Jediné, co ji omezuje po rozvolnění národních rozpočtových pravidel, jsou omezení na unijní úrovni v podobě právě schodku tří procent vůči HDP, pro která ale platí výjimka pro výdaje na obranu – a tu vláda využívá. Z technického pohledu vlastně vše splňují. Ale z pohledu toho, kolik si budeme muset půjčit, kolik dluhopisů budeme muset vydat na finanční trhy, se cíl tříprocentní hranice nepovedlo dodržet.

A udržet tuto hranici se nepovedlo z důvodu, že vláda tím v podstatě říká, že všechno je priorita, na všechno je potřeba přidat – a zároveň nemá žádnou vůli to dělat udržitelným způsobem. Položky, u kterých se přidávají peníze, jsou položky, do kterých je třeba přidávat finance každý rok – tedy například investice do obrany.

Jsou vidět nějaké plány vlády, které by šlo označit za konsolidaci? Tedy snaha snížit schodek rozpočtu, ať už zvýšením příjmů státu, nebo snížením výdajů?

Vidíme absenci snahy financovat rostoucí výdaje – na důchody, zdravotnictví nebo obranu – nějakým zvýšením příjmů či snížením výdajů. Od této vlády pouze slyšíme, že se daně prostě zvyšovat nebudou; že se spíše budou některé daně snižovat, například daně z příjmů firem. V případě výdajů státu se sice vláda tváří, že budou chtít šetřit na provozu státu, to jde ale zároveň proti správnému slibu zvyšování platových tarifů státních zaměstnanců a nabírání dalších policistů, hasičů a vojáků. Takže příjmy se dál ztenčí, ale výdaje místo úspor ještě vzrostou. Mimochodem, navyšovat platy ve státní sféře je nepochybně nutné, protože v posledních šesti letech hluboce zaostaly za inflací. To navýšení ale nelze financovat dluhem.

Nechci být katastrofista, protože české veřejné finance ustojí schodek 3,5 procenta vůči HDP, a to pravděpodobně i po zbytek volebního období. Česko kvůli tomu nezbankrotuje. Faktem ale je, že tohle je špatně sestavený rozpočet ve chvíli, kdy ekonomika roste – před začátkem války v Íránu české hospodářství rostlo meziročně tempem 2,2 procenta HDP, tedy maximálním možným způsobem na svém potenciálu. Podobným tempem bychom měli – i podle odhadů ministerstva – růst také v dalších letech. Máme zároveň velmi nízkou nezaměstnanost. V takové chvíli není správné se masivně zadlužovat a vytvářet tak velké schodky.

Poté, co Alena Schillerová zveřejnila návrh státního rozpočtu pro příští rok se schodkem 389 miliard korun, vyskočily úroky na desetiletých státních dluhopisech republiky nad pět procent, což se zatím stalo jen v době pandemie. Jinými slovy, investoři budou Česku půjčovat dráž. Je to důležitý milník? Vyšší úroky v Evropě platí už jen Polsko, Rumunsko a Maďarsko.

Zdá se, že pro finanční trhy je to důležitý milník, protože dlouho se naše úročení drželo pod pěti procenty – nyní se prolomila minimálně ona psychologická hranice. Každopádně situace není obecně vhodná pro půjčování peněz od investorů na finančních trzích. Před deseti lety byla situace úplně jiná, tehdy byly úroky téměř na dně a očekávalo se, že půjde o setrvalý stav, což se v posledních letech změnilo. Má to však více důvodů.

Prvním je konflikt mezi Spojenými státy a Íránem, v jehož důsledku dochází ke zdražování fosilních paliv, zejména ropy a zemního plynu. To má vliv na zvyšování cen elektřiny v Evropě, jež vede k růstu inflace a obecně k negativnímu efektu na hospodářský růst. Druhým důvodem je fakt, že Česko není součástí eurozóny; to znamená, že pro nás platí přirážka pro rozvíjející se trhy a to, že v horších časech nás tak investoři vnímají jako rizikovější variantu zhodnocení než třeba i země s vyššími schodky, ale s pojistkou ve formě eura. Třetím důvodem je právě ono zadlužování státu, o kterém se bavíme, v době, kdy rostou i dluhy ostatních zemí.

Takže je to svým způsobem nejhorší doba na zadlužování se?

Dá se to tak říct. Další komplikací je, že nyní dobíhají desetileté státní dluhopisy z doby nízkých úroků, které budeme nahrazovat dluhopisy se současnou výší úroků. Takže i kdybychom si nyní nepůjčovali víc než třeba v loňském roce, stejně bychom na splátkách platili více.

Před oněmi deseti lety experti říkali, že je třeba investovat, půjčit si na to peníze. Nicméně v Česku tehdy ministr financí jménem Andrej Babiš dělal pravý opak a naopak vytvářel přebytkové rozpočty. To je – zpětně viděno – trochu škoda; tehdy byl, na rozdíl od současnosti, ideální moment na půjčování si peněz.

Takže Andrej Babiš vyráběl přebytky v době, kdy bylo levné si půjčovat peníze, a nyní, když je drahé sehnat peníze na umoření schodku státního rozpočtu, tak naopak ten schodek dál masivním způsobem zvyšuje?

Přesně tak.

Toto je první rozpočet vyloženě z dílny vlády Andreje Babiše, jehož kabinet je u vlády od poloviny prosince. Upravit rozpočet není jednoduchá záležitost, největší položky jsou velmi citlivá odvětví na ušetření peněz – důchody, obrana, doprava a školství. Dá se vůbec za devět měsíců u moci výrazně upravit fungování a ušetřit v těchto oblastech?

Oproti vládě Petra Fialy přišel nový Babišův kabinet poměrně dobře připraven, předkládání zákonů docela odsýpá. Kdyby měli nějaký konsolidační plán, tak by to určitě šlo předložit. Skutečně velké výdaje jsou opravdu hlavně ty mandatorní, ale i kdyby nebylo nutné dodržovat zákon a dávat na ně peníze, tak by asi nikdo z nás nechtěl, aby se nějak výrazně snižovaly. Pokud by třeba šly peníze na obranu, tak budu ten poslední, kdo by za to vládu káral. Ani mi tak moc nevadí, že to je ze začátku na dluh.

Jak by tedy vypadala nejsnazší cesta konsolidace?

Konsolidace českého rozpočtu nepůjde dělat jednostranně, tedy jen výdaje, nebo jen příjmy. U výdajů je to složité – určitě se řádově desítky miliard dají ušetřit na dotacích. To jsou třeba věci jako podpora stavebního spoření, slevy na jízdném, peníze pro zemědělce a podobně. Dotační tituly jsou v Česku rozdrobené, už minulá vláda slibovala, že si na ně posvítí, myslím ale, že to nakonec nedopadlo. Domnívám se, že část problémů, proč je složité do toho zasáhnout, je právě tato rozdrobenost. Ale určitě šlo v této oblasti něco ušetřit.

Je nutné zmínit, že když máte čtyřletý funkční cyklus, je třeba dělat podobné věci v prvních dvou letech. Když se to nestihne, je už málokdy politická vůle to dělat krátce před volbami, protože se to velmi snadno stane terčem opozice; podobné reformy budou vždycky některým lidem nepříjemné. Dotační tituly se dají zredukovat vlastně kdykoli, protože tam nejsou třeba legislativní úpravy. A navíc – v Česku obecně máme k dotacím poměrně negativní vztah, takže mi přijde poměrně politicky vhodné se do toho pustit. To se ale zatím neděje. 

Když Karel Havlíček obhajuje návrh rozpočtu, říká, že je potřeba investovat, aby se nezpomalil hospodářský růst, a že ekonomiku zároveň musí táhnout privátní sektor. Jsou v rozpočtu položky, které by pomohly růstu privátního sektoru?

Do této kategorie by se možná daly počítat vládou zavedené dotace cen energií pro podnikatele i domácnosti, které jsou v Česku opravdu drahé. Ale je to samozřejmě krátkodobé řešení, ne investice – elektřinu jako takovou to nezlevní, jen se přenesou náklady na stát, který financujeme placením daní, platíme to zkrátka z jiné kapsy. Elektřina se dá zlevnit jinými způsoby, třeba výstavbou obnovitelných zdrojů, do nichž ale tato vláda nechce příliš investovat. Ale firmy platí méně a myslím, že to českému průmyslu pomáhá. Je to jeden z důvodů, proč se mu nyní docela daří.

Investice z rozpočtu sice lehce vzrostly, ale není to zase úplná „bomba“, jde o nárůst asi o tři desetiny procenta. Kdybychom to chtěli pojmout zeširoka, do investic můžeme počítat i školství, tam jde však jen o čtyři miliardy meziročně víc, což je méně než znehodnocení peněz skrz inflaci. Je hrozné, že opět chybějí peníze na platy učitelů, které mají být na 130 procentech průměrné mzdy. Podobně výdaje na vědu a výzkum, kde vůči HDP výdaje dokonce klesnou. To jsou věci, které bych já s klidem nazval investicí, ale do kolonky investice se neřadí. Třeba školství měla vláda podle své hospodářské strategie silně podpořit, to se ale neděje. A je to něco, co mě nejvíc mrzí: kdyby tyto dvě položky dostaly mnohem více a schodek by vzrostl kvůli tomu, bylo by to smysluplné.

Je otázka, jak lze chápat hospodářskou politiku vlády. Třeba Andrej Babiš a Alena Schillerová se v řadě věcí rozcházejí: je tomu tak například v debatě o snižování korporátní daně nebo u možnosti uvedení pražského letiště na burzu. Oba jsou přitom z jedné politické strany. Je hospodářská a rozpočtová politika Babišova kabinetu srozumitelná?

To je dobrá otázka. Už po volbách jsme mohli vidět drobný rozkol mezi programovým prohlášením a hospodářskou strategií, protože si tam některé věci protiřečily – třeba ohledně pracovní migrace, kterou strategie podporovala a programové prohlášení se k ní staví zdrženlivě. Problém je, že hospodářskou strategii nepsal Andrej Babiš, tu dělali lidé mimo vládu. A je vidět, že v některých věcech je to jinak, než by si premiér představoval, takže v takových případech bude zkrátka rozhodovat on.

Dobrým příkladem je třeba nyní diskutované snižování podpory v nezaměstnanosti. Minulá vláda zvýšila podporu lidí bez práce v prvních měsících, aby je motivovala ke změně zaměstnání, což má podle výzkumů vést k vyšším výdělkům. Češi velmi málo mění práce, a to je špatné pro růst produktivity a mezd. Tato úprava Fialova kabinetu má snížit obavy lidí ze změny práce, což by v budoucnu mohlo i vést k vyšším příjmům z daní, protože skrze změnu zaměstnání si často pracovníci přijdou na vyšší mzdy. Zdá se, že to funguje, že lidé tuto možnost využívají, ale samozřejmě z tohoto důvodu vzrostly náklady na sociální dávky. Babiš si toho všiml a nelíbí se mu to, protože to je poměrně snadný fackovací panák, lidé obecně nesnášejí vyplácení podpory v nezaměstnanosti. Proto nyní vláda mluví o tom, že se podpora od příštího roku sníží.

Je to další příklad toho, že když si premiér Babiš něčeho všimne a funguje to současně pro část lidí jako červený hadr na býka, tak se s tím něco musí udělat. Opozice se sice snaží Babiše přesvědčit, aby podporu v nezaměstnanosti neměnil, ale patrně už to je prohraný boj.

Nakonec se chci zeptat na výrok sociologa Daniela Prokopa z debaty na ČT minulou neděli. Podle něj je celá diskuse o rozpočtu středová a většina mainstreamových stran se v receptech na rozpočtovou politiku od sebe příliš neliší. Vidíte to podobně? A je to případně špatně, že v té debatě nejsou zastoupeny i nějaké radikální názory?

Vidím to podobně, extrémy napravo i nalevo v české debatě nejsou. Na rozdíl od Daniela Prokopa si ale úplně nemyslím, že to je špatně. Horší možná je, že v Česku se za velkou reformu považuje i drobná změna daňového systému. Dnes politici ani nechtějí říkat, že by se nějakých daní dotkli.

Špatnou zprávou je, že nám běží čas, brzy půjdou do důchodu lidé z generace Husákových dětí, tedy silné ročníky. Od tohoto bodu už nejsme příliš daleko, začne se to odehrávat zhruba za šest let. Zároveň posledních šest let v Česku neroste produktivita práce, ekonomika jednoduše řečeno roste jen z důvodu, že v Česku pracuje čím dál více lidí ze zahraničí a také více času. To může být pro společnost špatná zpráva. Lidé samozřejmě netráví čas tím, že by sledovali statistiky produktivity práce, ale když to trvá takhle dlouho, tak už cítí, že jejich životní úroveň neroste. Zároveň věci, které zvýší produktivitu práce, trvají dlouho: školství, podpora vědy a výzkumu, smysluplně nastavený daňový systém, budování dopravní infrastruktury a podobně. A ještě déle trvá, než se projeví výsledek, zvlášť u změn ve školství, kde zkrátka první „poreformní“ žák vyjde ze školy nejdříve za devět let. Logicky jsou takové změny u politiků nepopulární, protože náklady reforem voliči příliš neocení a benefity budou ve formě veřejné spokojenosti sklízet vládnoucí politici až za dlouhou dobu.

Ještě máme na reformy čas, ale ten čas nám ubíhá. Přitom kroky, které jsou potřeba pro podpoření růstu produktivity i pro lepší nastavení daňového systému, už známe dlouho. Jen se nám je nechce dělat.